Report z Flow v Roxy od Čéši

Do Roxy se vydávám tak jako před týdnem trošku později, neočekával jsem davy, ale prázdnota z minula mne tentokráte opravdu nečekala. To, že Paul je takový fenomén, jsem netušil a byl jsem velmi pozitivně překvapen, kde se vzalo tolik lidí, a tím tolik, myslím opravdu TOLIK. Venku byla fronta a dovnitř se vpouštělo postupně a po troškách, uvnitř se již rozléhaly tóny námi milované elektroniky a fronta na šatnu vydala by na matematický vzorec nekonečna. V tom okamžiku jen lapám po dechu, cítím, jak se mi do plic dostává ten kouřem prosáklý vzduch, je tak horký, plný emocí a nadšení. Nečekám a rozhoduji se bez přemýšlení, že musím ukořistit místo co nejblíže Djs a už nikam jinam nejít. Kolem slyším nejen angličtinu v obvyklých opileckých dialozích, ale z mnoha stran na mě doléhají i zvuky našich západních sousedů. Němčina je tu dnes zastoupená opravdu velmi silně a to je teprve začátek...



Když už jsem si místem i prostorem opravdu jist, postávám nahoře na stagei za zády Djům Romanu Raiovi a Fattymu M. Prvního jmenovaného znáám již z let minulých, ale Fatty M. je pro mne neznámou. O to víc si vychutnávám jejich ping pong set. Roxy je zahalená jen do tmavých barev prosycených červenými odlesky světel. Prostředí jako z filmu. Člověk nemá mnoho místa k tanci,ale to nevadí, cítím, že všichni jsou na jedné vlně. Nikde nikfo zbytečně nepobíhá, nikdo nikam nespěchá, všichni se jen tak pekelně vlní a tancují na skvělý set plný hlubokých tracků které davem pulzují jako elektronický tep. Je to opravdu lahůdka, ale těším se na hlavní hvězdu večera...



Paul přichází načas, ale trvá mu dlouho, než si zapojí všechny mašinky a všechna ta udělátka. Laptop poté ponechává otevřený a ztrácí se někde ve tmě. Mezitím dav, rozhicovaný na milion stupňů, strhává balony, velké míče co sloužily jako dekorace. Lítají ze strany na stranu. Roxy je nyní jen jedno velké semeniště vlnících se rukou a tancujících lidí. Je to tak silné, je to tak strhující. Všichni tancují, utírají si z čela pot a noří se do saunového parna...



Už je to tu, Paul Kalkbrenner začíná. Hraje parádně a pokud někdo máte doma film, dozajista jste poznali i spoustu jeho tvorby, která tu na dosti slušném zvuku tak mocně burácela. Zvuk se mi zdál velmi silný, nevím čím to, asi povolili vyšší hlasitost, ale chvílemi to burácelo až moc. Paul si to užívá, sem tam si otře hlavu ručníkem a soustředí sílu opět do svých čudlíků. Víte, zažívám hodně tanečních okamžiků, hodně hudebních prožitků, ale jen někdy odcházím s pocitem naplnění a naprosté blaženosti. Tentokráte se mi to opět poštěstilo. Paul zahrál i tu nejsilnější pecku, která v každém trošku citově založeném člověku probouzí něco krásného, track Sky and Sand. Po chvíli odcházím, už to opravdu nemohu vydržet, všechno tu bylo tak dokonalé, ale horko, neskutečné fronty a těžký vzduch mi káže vymanit se ze spárů nočního klubu a vyrazit směr vzduch. Pomalu se prodírám davem, za mnou již zní poslední tóny jeho vystoupení v Roxy a já si spokojeně vykračuji ve stejném rytmu.

Roxy děkujeme, toto tu opravdu dlouho nebylo a pro ty jenž neměli možnost zažít tu neskutečně skutečnou atmosféru tohoto vystoupení, doporučuji film Berlin Calling...