PARTYINFO
LOLLYPOP
| Datum konání: |
| 11.09.2009 - pátek |
| Místo konání: |
| Praha - Radost FX |
| DJs: |
| Vilém, Gen Dilini, Fun |
| Popis: |
| start 22:00, vstup kluci do 23:00 zdarma |
Gen Dilini: "Mám rád sexy sound"
Jsi novým residentem Lollypopu. Co to pro tebe znamená?
Rezidence v klubu Radost FX je pro každého DJe něco jako nejvyšší vyznamenání. Pro mne osobně je to především nesmírná pocta a současně obrovská motivace. Fakt, že mi byla svěřena reprezentace tak legendárního klubu a párty s obrovskou tradicí však zároveň znamená i velkou zodpovědnost. Naštěstí mám Radost FX hluboko ve svém srdci již téměř patnáct let, jedenáct z toho mám tu čest se v ní občas objevit i za gramofony, takže tu neskrývanou trému snáším o trošku lépe :) Jsem člověk velice kreativní, snažím se vytvářet věci hezké, příjemné a trvanlivé a s příchodem rezidence na Lollypopu cítím, že má práce bude mít smysl, protože ji budu moci dělat přesně tak, jak to mám rád. To je u nás a navíc v této branži hodně velká vzácnost, což mi asi potvrdí většina DJs.
Jak by jsi definoval svůj hudební styl?
Velmi obecně vzato je mým stylem samozřejmě house, v poslední době mám slabost pro pulzující a svižný deep house, což však neznamená, že si stejně dobře neužiju např. u starých dobrých Dee Lite. Mám rád sexy sound, rafinovanost a originální zvuky, dobrý rytmus, který tě nahodí jako surfaře na vlnu a ty se celou párty jen nádherně vezeš. A i když se ti zdá vše krásně plynulé a nenásilné, otevřeš oči a zjistíš, že ty vlny okolo mají najednou deset metrů, ty jim nemůžeš a ani nechceš uniknout, takže jediné, co zbývá je zvednout ruce a prostě pořádně zakřičet! :)
Jaká je tvoje vize Lollypopu?
Moji vizi Lollypopu poměrně výstižně reprodukuje samotný podtitul „the best party for all friendly people“. Rádi bychom vytvořili párty pro všechny, kteří milují pohodu a přátelskou atmosféru protkanou pestrým a vyváženým programem, kontinuální zábavou na vysoké úrovni a prvotřídní hudbou. Skvělá nálada a zábava má na párty největší hodnotu a jen od ní se odvíjí vše ostatní. Prostředí klubu Radost FX, chystaný program a náplň Lollypopu (ať už dramaturgická či hudební) tvoří ideální předpoklady a mou nejkrásnější vizí Lollypopu jsou příjemné vzpomínky a zážitky všech návštěvníků, kteří se k nám budou vždy rádi vracet a těšit se na nás.
Kromě dingu jsi i zdatný hudební producent. Chystáš něco zajímavého?
Tak s tou zdatností bych to přeci jen usměrnil :) Od mého posledního vydaného tracku uplynulo téměř pět let a při pohledu na aktivitu některých našich současných producentů bych se měl spíš sebekriticky zastydět – ať už jde právě o houževnatost nebo to hlavní, kvalitu. Na druhou stranu je dnes mnohem volnější prostředí, jsou širší možnosti. V případě většiny mých prvotin jsem byl bohužel striktně „držen na uzdě“ vydavatelem, takže něco jako mé oblíbené instrumentální či dub verze u nás téměř nikdy neprošly, a vliv na to bohužel neměl ani ten fakt, že se za vydání takového remixu kolikrát přimlouval i autor samotného originálu. Vydat skladbu býval běh na dlouhou trať, což se s příchodem digitalizace a formátu MP3 totálně změnilo. Nesrovnatelně přístupnější je i dnešní technika. K pohodlné práci na tracku dnes stačí lepší notebook nebo horší desktop, což dřív nehrozilo. Dnes asi málokdo uvěří tomu, že můj remix skladby Lucky Boy z filmu Samotáři vznikl na počítači s taktovací frekvencí procesoru 95 MHz :) To mi ostatně nevěřili už ani tehdy ve Warner Music a i když to možná vypadá hrdinsky, přiznávám, že to byla příšerná práce. Jinak samozřejmě že něco chystám, ostatně mám k tomu poslední dobou stále více času, možností a prostoru. V současnosti ale prožívám takové spíše studijně-pozorovací období. Celý business se díky internetu posunul úplně jinam. Znovu se vše učím, ne od začátku, ale úplně nové věci. To, co jsem se naučil před jedenácti lety na Red Bull Music Academy už samozřejmě dávno neplatí. Pokud jde o tvorbu samotnou, strašně se těším, až zase začnu. Tolik nápadů, podnětů a ucelených představ jako v této době jsem snad ještě nikdy neměl. Každopádně to bude už úplně jiný Gen-D než dříve – přinejmenším vyzrálejší :)
Tvým djským partnerem na Lollypopu je dj Vilém, jeden z prvních djů u nás a také jeden z prvních residentů klubu Radost FX. Jak dlouho se znáte a jak zatím funguje vaše spolupráce?
Naše přátelství s Vilémem trvá, počítám-li dobře, zhruba jedenáct let. Já se o Vilémovi dověděl samozřejmě dřív než on o mě, především díky jeho dokonalé kompilaci House Party 5. To bylo tuším v roce 1997. Byla to pro mě taková ta kazeta, která se vozí v autě a rok poslouchá dokola. Prostě paráda a už tehdy mi Vilém svým výběrem desek a technikou imponoval. Jakmile jsem měl možnost, zorganizoval jsem v roce 1998 house párty v tehdejším frýdecko-místeckém klubu Stoun a volba DJ hosta padla bez sebemenšího zaváhání na Viléma. Skvělá páteční párty se však nečekaně zvrhla v šílený a nezapomenutelný víkendový soukromý mejdan pro cca třicet lidí, no a od té doby trvá naše přátelství dodnes :) Vilém mě pak slyšel hrát vloni v jednom z pražských gay klubů a již tehdy se zrodila myšlenka zahrát si společně na Lollypopu. Ta se zhmotnila letos v červnu, párty dopadla výtečně a začalo se šeptat o mém doporučení na post rezidenta. Naše spolupráce s Vilémem funguje bezvadně. Jsme oba ze staré školy, po celá léta mezi námi panuje vzájemná úcta a respekt k práci toho druhého, což je prostě ten nejlepší základ a věc mezi dnešními DJs bohužel ne příliš vídaná. Oba dva máme velmi podobný hudební vkus, společné názory na kvalitní párty, za gramofony se výborně doplňujeme a podporujeme. Já osobně si společné sety s Vilémem skutečně užívám a věřím, že to podobně cítí i on.
Lollypop je party pro všechny „friendly people“. Všichni samozřejmě vědí, že původní idea tohoto večera byla party pro „gay publikum.“ Dnes se snažíme, aby to byla noc, která baví naprosto všechny, připravují ji především gayové, ale byla otevřená všem, kteří mají rádi dobrou náladu a klubovu muziku. Budeš se na tento večer vždy nějak specielně hudebně připravovat?
Tak bezesporu si budu na Lollypop hudbu velmi pečlivě vybírat, což ale ostatně dělám před každou párty. Těžko říct, zda na tom bude po hudební stránce něco vysloveně speciálního, respektive výrazně odlišného, protože Lollypop má svůj léta zaběhnutý sound, na který jsou jeho návštěvníci nejen zvyklí, ale který dle mého názoru i očekávají a kvůli kterému na Lollypop chodí. Jsem však stejně silně přesvědčen o tom, že tento sound oslovuje nejen pro Lollypop typickou gay komunitu a stálou klientelu, ale vůbec všechny, kteří se rádi dobře baví a mají smysl pro kvalitní house. To bylo ostatně vidět již na posledním a velmi úspěšném předprázdninovém vydání.
Jaké jsou tvé hudební vzory a jakou posloucháš muziku, kromě té taneční?
Mezi mé hudební vzory patří například Mood II Swing, Fred Everything, Miguel Migs, JT Donaldson, Chuck Love, Mark Grant, Masters At Work nebo Arnold Jarvis. Mám-li se odpoutat od té klasické klubové taneční či párty scény, i tak je můj apetit hodně pestrý. Miluju Michaela Jacksona, sílu a monumentálnost Verdiho, moc rád si poslechnu George Michaela, inspirující Pink Flody či Kraftwerk (i když tady už jsme vlastně skoro v klubu), nemohu zapomenout ani na fantastický koncert Rolling Stones. Často se stane, že mě přátelé zlákají na koncert kapely, o které jsem nikdy neměl ani páru a která mi vyrazí dech, jako například nedávno Sibérija. Ale to zná ostatně asi každý.
Jak jsi vnímal smrt Michaela Jacksona?
Mám-li být upřímný, tak si nepamatuju, kdy naposled jsem byl tak zdrcen. Smrt Michaela Jacksona, o které jsem se dověděl pár minut po jeho převozu do nemocnice, mě v prvních dnech doslova paralyzovala. Nebyl jsem schopen se na nic soustředit a asi se nemusím stydět, když se přiznám, že došlo i na slzy. Na životě a díle Michaela Jacksona jsem vyrůstal a se svým přibývajícím věkem jsem jej vnímal nejen jako geniálního hudebníka a tanečníka, ale především stále více jako nesmírně vzácného člověka s obrovským srdcem na dlani. Tento obraz Michaela Jacksona se mi naplňuje i dnes, kdy mám tu čest být v kontaktu a povídat si o něm s lidmi, kteří s Michaelem pracovali. Na jeho Londýnský koncert jsem chystal vzít celou rodinu, byla to pro nás událost roku a je mi nesmírně líto, že se Michaelovi nepodařilo udělat vytouženou velkou zlatou tečku za jeho neuvěřitelnou kariérou. Rest In Peace, Michael…
Na závěr, tvoje nejveselejší historka z klubu?
Dobrá, zamáčkněme slzu, fakt je, že by to nebyl nejlepší závěr rozhovoru a pojďme to zakončit humorněji :) Pro nejveselejší historky z klubů si jezdím již několik let do Polska. Kdo zná, směje se už nyní, kdo ne, stejně neuvěří :) Technické zázemí polských klubů je totiž v drtivé většině případů skutečně „věhlasné“, takže věci jako kvalitní soundsystem patří při vší úctě k našim severním sousedům do říše sci-fi a přítomnost odposlechů je asi tak častá, jako nálezy lanýžů v mostecké hnědouhelné pánvi. Co ale polákům chybí na kvalitě techniky, to jim můžeme závidět, pokud se jedná o obecenstvo, jeho chuť užívat si párty naplno a atmosféra, kterou dokážou vytvořit je opravdu dokonalá. Před několika lety jsem hostoval v Polsku na párty obdobné naší Remember House, takže se hrály pouze ortodoxní old school hitovky a i obecenstvo klubu se pohybovalo ve věkovém průměru 30 let. Všichni znali skoro všechny hrané tracky, takže byl parket od začátku doslova natlačený, ruce ve vzduchu, povyk. Ani tehdy však technika klubu nezklamala. Přepych jménem odposlech samozřejmě tradičně nebyl a po krátké době začal vypadávat hlavní zvuk v intervalu zhruba pěti minut. K jednomu z takových výpadků došlo bohužel přesně v okamžiku, kdy dav šílel na Daft Punk do kterého jsem míchal tuším The Bucketheads. U nás by se pravděpodobně všichni zastavili a čekali, jak si s tím kdo poradí, to ale v Polsku nehrozí. Dav to naopak ještě víc nakoplo a rozběsnilo a nastalo něco, co jsem v životě neviděl - levá polovina klubu začala zpívat dohrávající Daft Punk, zatímco pravá pokračovala v Bucketheads, a to prosím přesně tak, jako kdybych stále míchal já. Někteří simulovali beat, další skupina synťáky, jiní zpívali – neskutečná anarchie a harmonie v jednom, největší hromadný live beatbox, který jsem kdy viděl. Mezitím jsem si všiml, jak se u nehrajícího reproduktoru tvoří velmi zajímavá, kymácející se a nebezpečně vyhlížející pyramida, složená ze tří dobrovolníků, sedících si na ramenou jako při artistickém vystoupení v cirkusu, přičemž nejvýše posazený opravoval reproduktor sérií poctivých a přesně mířených úderů obřím kladivem na bok repro bedny…
Děkuji za rozhovor.
I já děkuji a těším se na všechny v pátek 11. září 2009 v klubu Radost FX na párty Lollypop!
Lollypop @ Radost FX
Přinášíme vám rozhovor s novým residentem pražské noci Lollypop, kterým se stal DJ Gen Dilini. Jak to vypadá s Genovou produkcí, nebo jaké jsou jeho vize Lollypopo se dozvíte pod nadpisem. Zítra se můžete těšit na rozhovor s Vilémem.
Rezidence v klubu Radost FX je pro každého DJe něco jako nejvyšší vyznamenání. Pro mne osobně je to především nesmírná pocta a současně obrovská motivace. Fakt, že mi byla svěřena reprezentace tak legendárního klubu a párty s obrovskou tradicí však zároveň znamená i velkou zodpovědnost. Naštěstí mám Radost FX hluboko ve svém srdci již téměř patnáct let, jedenáct z toho mám tu čest se v ní občas objevit i za gramofony, takže tu neskrývanou trému snáším o trošku lépe :) Jsem člověk velice kreativní, snažím se vytvářet věci hezké, příjemné a trvanlivé a s příchodem rezidence na Lollypopu cítím, že má práce bude mít smysl, protože ji budu moci dělat přesně tak, jak to mám rád. To je u nás a navíc v této branži hodně velká vzácnost, což mi asi potvrdí většina DJs.
Jak by jsi definoval svůj hudební styl?
Velmi obecně vzato je mým stylem samozřejmě house, v poslední době mám slabost pro pulzující a svižný deep house, což však neznamená, že si stejně dobře neužiju např. u starých dobrých Dee Lite. Mám rád sexy sound, rafinovanost a originální zvuky, dobrý rytmus, který tě nahodí jako surfaře na vlnu a ty se celou párty jen nádherně vezeš. A i když se ti zdá vše krásně plynulé a nenásilné, otevřeš oči a zjistíš, že ty vlny okolo mají najednou deset metrů, ty jim nemůžeš a ani nechceš uniknout, takže jediné, co zbývá je zvednout ruce a prostě pořádně zakřičet! :)
Jaká je tvoje vize Lollypopu?
Moji vizi Lollypopu poměrně výstižně reprodukuje samotný podtitul „the best party for all friendly people“. Rádi bychom vytvořili párty pro všechny, kteří milují pohodu a přátelskou atmosféru protkanou pestrým a vyváženým programem, kontinuální zábavou na vysoké úrovni a prvotřídní hudbou. Skvělá nálada a zábava má na párty největší hodnotu a jen od ní se odvíjí vše ostatní. Prostředí klubu Radost FX, chystaný program a náplň Lollypopu (ať už dramaturgická či hudební) tvoří ideální předpoklady a mou nejkrásnější vizí Lollypopu jsou příjemné vzpomínky a zážitky všech návštěvníků, kteří se k nám budou vždy rádi vracet a těšit se na nás.
Kromě dingu jsi i zdatný hudební producent. Chystáš něco zajímavého?
Tak s tou zdatností bych to přeci jen usměrnil :) Od mého posledního vydaného tracku uplynulo téměř pět let a při pohledu na aktivitu některých našich současných producentů bych se měl spíš sebekriticky zastydět – ať už jde právě o houževnatost nebo to hlavní, kvalitu. Na druhou stranu je dnes mnohem volnější prostředí, jsou širší možnosti. V případě většiny mých prvotin jsem byl bohužel striktně „držen na uzdě“ vydavatelem, takže něco jako mé oblíbené instrumentální či dub verze u nás téměř nikdy neprošly, a vliv na to bohužel neměl ani ten fakt, že se za vydání takového remixu kolikrát přimlouval i autor samotného originálu. Vydat skladbu býval běh na dlouhou trať, což se s příchodem digitalizace a formátu MP3 totálně změnilo. Nesrovnatelně přístupnější je i dnešní technika. K pohodlné práci na tracku dnes stačí lepší notebook nebo horší desktop, což dřív nehrozilo. Dnes asi málokdo uvěří tomu, že můj remix skladby Lucky Boy z filmu Samotáři vznikl na počítači s taktovací frekvencí procesoru 95 MHz :) To mi ostatně nevěřili už ani tehdy ve Warner Music a i když to možná vypadá hrdinsky, přiznávám, že to byla příšerná práce. Jinak samozřejmě že něco chystám, ostatně mám k tomu poslední dobou stále více času, možností a prostoru. V současnosti ale prožívám takové spíše studijně-pozorovací období. Celý business se díky internetu posunul úplně jinam. Znovu se vše učím, ne od začátku, ale úplně nové věci. To, co jsem se naučil před jedenácti lety na Red Bull Music Academy už samozřejmě dávno neplatí. Pokud jde o tvorbu samotnou, strašně se těším, až zase začnu. Tolik nápadů, podnětů a ucelených představ jako v této době jsem snad ještě nikdy neměl. Každopádně to bude už úplně jiný Gen-D než dříve – přinejmenším vyzrálejší :)
Tvým djským partnerem na Lollypopu je dj Vilém, jeden z prvních djů u nás a také jeden z prvních residentů klubu Radost FX. Jak dlouho se znáte a jak zatím funguje vaše spolupráce?
Naše přátelství s Vilémem trvá, počítám-li dobře, zhruba jedenáct let. Já se o Vilémovi dověděl samozřejmě dřív než on o mě, především díky jeho dokonalé kompilaci House Party 5. To bylo tuším v roce 1997. Byla to pro mě taková ta kazeta, která se vozí v autě a rok poslouchá dokola. Prostě paráda a už tehdy mi Vilém svým výběrem desek a technikou imponoval. Jakmile jsem měl možnost, zorganizoval jsem v roce 1998 house párty v tehdejším frýdecko-místeckém klubu Stoun a volba DJ hosta padla bez sebemenšího zaváhání na Viléma. Skvělá páteční párty se však nečekaně zvrhla v šílený a nezapomenutelný víkendový soukromý mejdan pro cca třicet lidí, no a od té doby trvá naše přátelství dodnes :) Vilém mě pak slyšel hrát vloni v jednom z pražských gay klubů a již tehdy se zrodila myšlenka zahrát si společně na Lollypopu. Ta se zhmotnila letos v červnu, párty dopadla výtečně a začalo se šeptat o mém doporučení na post rezidenta. Naše spolupráce s Vilémem funguje bezvadně. Jsme oba ze staré školy, po celá léta mezi námi panuje vzájemná úcta a respekt k práci toho druhého, což je prostě ten nejlepší základ a věc mezi dnešními DJs bohužel ne příliš vídaná. Oba dva máme velmi podobný hudební vkus, společné názory na kvalitní párty, za gramofony se výborně doplňujeme a podporujeme. Já osobně si společné sety s Vilémem skutečně užívám a věřím, že to podobně cítí i on.
Lollypop je party pro všechny „friendly people“. Všichni samozřejmě vědí, že původní idea tohoto večera byla party pro „gay publikum.“ Dnes se snažíme, aby to byla noc, která baví naprosto všechny, připravují ji především gayové, ale byla otevřená všem, kteří mají rádi dobrou náladu a klubovu muziku. Budeš se na tento večer vždy nějak specielně hudebně připravovat?
Tak bezesporu si budu na Lollypop hudbu velmi pečlivě vybírat, což ale ostatně dělám před každou párty. Těžko říct, zda na tom bude po hudební stránce něco vysloveně speciálního, respektive výrazně odlišného, protože Lollypop má svůj léta zaběhnutý sound, na který jsou jeho návštěvníci nejen zvyklí, ale který dle mého názoru i očekávají a kvůli kterému na Lollypop chodí. Jsem však stejně silně přesvědčen o tom, že tento sound oslovuje nejen pro Lollypop typickou gay komunitu a stálou klientelu, ale vůbec všechny, kteří se rádi dobře baví a mají smysl pro kvalitní house. To bylo ostatně vidět již na posledním a velmi úspěšném předprázdninovém vydání.
Jaké jsou tvé hudební vzory a jakou posloucháš muziku, kromě té taneční?
Mezi mé hudební vzory patří například Mood II Swing, Fred Everything, Miguel Migs, JT Donaldson, Chuck Love, Mark Grant, Masters At Work nebo Arnold Jarvis. Mám-li se odpoutat od té klasické klubové taneční či párty scény, i tak je můj apetit hodně pestrý. Miluju Michaela Jacksona, sílu a monumentálnost Verdiho, moc rád si poslechnu George Michaela, inspirující Pink Flody či Kraftwerk (i když tady už jsme vlastně skoro v klubu), nemohu zapomenout ani na fantastický koncert Rolling Stones. Často se stane, že mě přátelé zlákají na koncert kapely, o které jsem nikdy neměl ani páru a která mi vyrazí dech, jako například nedávno Sibérija. Ale to zná ostatně asi každý.
Jak jsi vnímal smrt Michaela Jacksona?
Mám-li být upřímný, tak si nepamatuju, kdy naposled jsem byl tak zdrcen. Smrt Michaela Jacksona, o které jsem se dověděl pár minut po jeho převozu do nemocnice, mě v prvních dnech doslova paralyzovala. Nebyl jsem schopen se na nic soustředit a asi se nemusím stydět, když se přiznám, že došlo i na slzy. Na životě a díle Michaela Jacksona jsem vyrůstal a se svým přibývajícím věkem jsem jej vnímal nejen jako geniálního hudebníka a tanečníka, ale především stále více jako nesmírně vzácného člověka s obrovským srdcem na dlani. Tento obraz Michaela Jacksona se mi naplňuje i dnes, kdy mám tu čest být v kontaktu a povídat si o něm s lidmi, kteří s Michaelem pracovali. Na jeho Londýnský koncert jsem chystal vzít celou rodinu, byla to pro nás událost roku a je mi nesmírně líto, že se Michaelovi nepodařilo udělat vytouženou velkou zlatou tečku za jeho neuvěřitelnou kariérou. Rest In Peace, Michael…
Na závěr, tvoje nejveselejší historka z klubu?
Dobrá, zamáčkněme slzu, fakt je, že by to nebyl nejlepší závěr rozhovoru a pojďme to zakončit humorněji :) Pro nejveselejší historky z klubů si jezdím již několik let do Polska. Kdo zná, směje se už nyní, kdo ne, stejně neuvěří :) Technické zázemí polských klubů je totiž v drtivé většině případů skutečně „věhlasné“, takže věci jako kvalitní soundsystem patří při vší úctě k našim severním sousedům do říše sci-fi a přítomnost odposlechů je asi tak častá, jako nálezy lanýžů v mostecké hnědouhelné pánvi. Co ale polákům chybí na kvalitě techniky, to jim můžeme závidět, pokud se jedná o obecenstvo, jeho chuť užívat si párty naplno a atmosféra, kterou dokážou vytvořit je opravdu dokonalá. Před několika lety jsem hostoval v Polsku na párty obdobné naší Remember House, takže se hrály pouze ortodoxní old school hitovky a i obecenstvo klubu se pohybovalo ve věkovém průměru 30 let. Všichni znali skoro všechny hrané tracky, takže byl parket od začátku doslova natlačený, ruce ve vzduchu, povyk. Ani tehdy však technika klubu nezklamala. Přepych jménem odposlech samozřejmě tradičně nebyl a po krátké době začal vypadávat hlavní zvuk v intervalu zhruba pěti minut. K jednomu z takových výpadků došlo bohužel přesně v okamžiku, kdy dav šílel na Daft Punk do kterého jsem míchal tuším The Bucketheads. U nás by se pravděpodobně všichni zastavili a čekali, jak si s tím kdo poradí, to ale v Polsku nehrozí. Dav to naopak ještě víc nakoplo a rozběsnilo a nastalo něco, co jsem v životě neviděl - levá polovina klubu začala zpívat dohrávající Daft Punk, zatímco pravá pokračovala v Bucketheads, a to prosím přesně tak, jako kdybych stále míchal já. Někteří simulovali beat, další skupina synťáky, jiní zpívali – neskutečná anarchie a harmonie v jednom, největší hromadný live beatbox, který jsem kdy viděl. Mezitím jsem si všiml, jak se u nehrajícího reproduktoru tvoří velmi zajímavá, kymácející se a nebezpečně vyhlížející pyramida, složená ze tří dobrovolníků, sedících si na ramenou jako při artistickém vystoupení v cirkusu, přičemž nejvýše posazený opravoval reproduktor sérií poctivých a přesně mířených úderů obřím kladivem na bok repro bedny…
Děkuji za rozhovor.
I já děkuji a těším se na všechny v pátek 11. září 2009 v klubu Radost FX na párty Lollypop!
