Recenze od Merkura

The Superimposers: The Superimposers
Little League 2005

Žít na vesnici, to nutně neznamená orat pole a pást kozy. Malá dědina poskytuje bezbřehé možnosti: stačí vytvořit z několika balíků slámy studio a můžete třeba natočit desku, jako to udělali The Superimposers.

Považovat Dana Wardena a Milese Copelanda za nějaké nekňuby, kterým čouhá z gumáků sláma, není na místě. Pocházejí z venkova (okolí jihoanglického Devonu), to je pravda, ale letos jim vyšlo album u německého labelu Stereo Deluxe. Hoši tedy zahodili vidle a udělali díru do světa. Nebo ne?
Poměrně krátkou stopáž (35:55) rozdělili do devíti skladeb, přičemž za poslední následuje skrytý bonus. Over the Bridge, úvodní písnička, navodí příjemnou atmosféru něžným mužským vokálem, který doprovází zvuk smyčců. Překvapivě se také objevuje country motiv hraný na kytaru, což doplňuje i zpívaný text: I’m backstreet country boy. Jen co se růžový obláček prvních minut rozplyne, překvapí posluchače (zvláště českého) kouzelná melodie jakoby vystřižená z nějaké pohádky (přímo evokuje znělku Večerníčku); to přichází Would it be impossible. Třetí skladba nás přenese rovnýma nohama do šedesátých let. V uších nemáme písek, ale znovuoživení písní The Beach Boys: pomalé tempo, jemné perkuse a kolébající se boky. Nebýt vokálu v další skladbě (Seeing is believing), mohla by se použít jako podbarvující hudba k nějaké z českých komedií 70. let. Vokál ovšem nechybí, a tak máme možnost poslechnout si variaci na téma brouci, popř. opět kluci z pláže. Písnička Rainbow, krásná, idylická, prosluněná, barevná a naivní kytarová záležitost, je plná kytiček a motýlků. A skrytá třešnička na dortu, respektive na konci desky? Osamělý zpěvák na pódiu pouze se svou kytarou. Dívky mají oči plné slz, opona klesá…
Superšizuňkové, jak by se dal jejich název s trochou fantazie přeložit, pro nás znovuobjevili hudbu šesté dekády minulého století. Najdeme jasné odkazy na The Beatles, The Beach Boys, nebo idylické country. Návrat kytary se projevuje na celé čáře. Na druhou stranu se dá objevit i něco z Air a jejich několikatisícové legendy - zejména ve Would it be impossible je to ta typická melancholická nálada.
Vynášet však jejich výtvor do výšin současné hudby, jak hlásá propagační text na stránkách zmiňovaného labelu, se mi zdá poněkud přehnané. Spojením akustické a instrumentální hudby s moderním technikou sice vytvoříme silného soupeře chvilkovým záležitostem populární hudby, avšak další podmínkou je, že to musí být počin originální. V tom The Superšizuňkové podstatně ztrácí. Na šedesátá léta jim chybí charisma v hlase a energičnost hudby; aby byli současní, na to chybí nadhled. Vychvalovat album jen proto, že se vrací zpět do minulosti, aniž by se s ní nějak vypořádalo, nebudu. Nechci být ale přespříliš kritický. Deska The Superimposers může být právě tím kopancem do zadku, který nás konečně přiměje uvědomit si, že existuje i jiná hudba, než-li ta současná. Ohlédnutí zpět může příjemně překvapit. A to není zrovna zanedbatelný přínos.

Vitalic: Fanfares EP
Pias 2005

Vitalic, to není ani název jogurtu s příznivou mikroflórou, ani označení pro kyselý nápoj dávného mládí.
Schovává se za ním Pascal Arbez, francouzský producent, na jehož desku se nyní podíváme. Ta chvíle právě nastává: fanfáry prosím!

Jméno Vitalic se poprvé rozlehlo po hudebních končinách v roce 2001, kdy mu vydal dj Hell na svém známém labelu desku Poney. Byl z toho úspěch a Arbeze to nastartovalo k další produkci. Před sebou máme loňskou věc pojmenovanou Fanfares; pokud hledáte něco současného, pak je tu letošní LP OK Cowboy.
Jehlu nejprve vítá skladba Fanfares. Název to není náhodný, neboť hned zpočátku zefektovaný mužský hlas oznámí: Fanfare number one, načež se objevuje kovový zvuk melodie. Fanfare number two, uvádí druhou, štiplavější a kyselejší. Napětí se stupňuje a je jasné, kam skladba směřuje. Fanfare number one and two, spolu s pravidelným beatem způsobují docela kolotoč. Zvuk obou melodií dohromady silně zavání Ruskinovými zvonci z alba Further Design. Drásající skladba postavená na průměrném techno základě a doplněná trochou kyselinky pro rozpumpování davu.
Druhá Woo je na první poslech hitovka. Velmi chytře postavená, chytlavou melodií disponující a do retro-kabátu oblečená hitovka. Bohužel Vitalic není první, kdo tento nápad/motiv interpretoval. I tak mu však nápaditost nemůže být upřena.
Celou druhou stranu zabírá skladba Candy. Žádnou cukrovinku však nečekejte, spíš se připravte na rockový koncert. Agresivní, surová elektrická kytara trhá posluchačovy uši. Energičnost i zvuk skladby se podobá The Chemical Brothers.
12" od Vitalic zaručeně zvedne nemálo lidí ze židle. Rychlá hudba plná zvratů, která dokáže udržet euforii lesu rukou - přesně to, co dj potřebuje. A jestli to není dostatečně původní, na tom přeci nesejde…
Pascal bude muset přidat, jestli se nechce jen dál nechat unášet proudem.