Filmová recenze: Legenda o Zorrovi

Diego: "Mám si užívat to, že sedím ve vaně plné nahých mužů? …Jdu se omluvit Eleně."

Od svatby uplynulo deset let. Don Diego de la Vega (Antonio Banderas) není zrovna spořádaným manželem a otcem, protože vždy když se pětkrát ozve kostelní zvon, lid si žádá svého Zorra. Slavnému hrdinovi hrozí rozvod, syn ho takřka zavrhl a ani tím Američanem se možná nestane!

Kalifornie totiž v referendu hlasuje o tom, zda-li se chce stát součástí Unie. Prostý lid věří, že to je jediná cesta, jak zabránit vykořisťování a Zorro souhlasí. Ale spousta křivých padouchů má na věc jiný názor. Je třeba překlenout ještě tři měsíce, pak bude maskovaný rek v Unii a dočká se zaslouženého odpočinku.

Jenže Eleně (Catherine Zeta-Jonesová) už Diego před časem slíbil, že stačí vydržet do referenda. Oheň je na střeše a situace je jasná: pokud dnes Zorro vyjede, už se nemá vracet. A Zorro vyjede, protože mu v tom nějaká, byť vlastní, ženská pochopitelně nemůže zabránit.

Do děje pak vstupuje celá řada postav, která dlouhou dobu ve filmu dirigují hlavní hrdiny jako Mánička Hurvínka. Přitom jsou některé z nich (federální maršálové) zbytečné jako automat na kondomy ve Vatikánu. Tím se dostáváme ke scénáři, který je smutně překombinovaný.

Spousta situací v Legendě o Zorrovi proběhne tak, jak proběhne, protože scénárista to tak zrovna potřebuje. Na nějaké dlouhé odůvodňování se tady přitom nehraje. Pamatuju si na televizní seriál o Zorrovi a řekl bych, že ten byl v tomto ohledu daleko propracovanější.

Diego se nechá na veřejnosti zfackovat jedním ze záporáků, aniž by měl důvod mu to pořádně nevrátit. V tu chvíli jde jen o to, aby ho měl syn za slabocha a aby si mnohem později dojatě uvědomil, že jeho otec je ve skutečnosti všemi, tedy i jím, obdivovaná osobnost.

Joaquin: "Už se nemůžu dočkat až ti tatínek nakope…"

Jsme holt v rodinné podívané, jejíž nejhlasitější poselství zní: každý otec je hrdina, milé děti. Proto jsou tady ty vtipné rozhovory Zorra s jeho koněm Tornádem, proto se Zorro v některých chvílích nechová jako zkušený (takřka) zabiják, ale jako vtipný popleta. Zas tak vtipné to ale není.

Zhruba v polovině zemře jedna z vedlejších postav, což Zorra dokonce doopravdy naštve. Chvíli to vypadá, že je konečně na řadě ta pravá řežba. Protože opuštěný, naštvaný muž, kterému sice jde o hodně, ale v podstatě už nemá co ztratit (aspoň si to sám myslí), je tím nejnebezpečnějším protivníkem.

Jenže nic takového. Legenda o Zorrovi prostě JE rodinný film a jako takový prostě NEBUDE byť jen náznakem temný, i kdyby vypnuli proud. Rodinné filmy můžou být někdy fajn, ale ne pokud jim v potenciálně napínavých scénách chybí skoro veškeré napětí.

Ne, že by úplně chyběla slušná akce. Zorro samozřejmě nakonec všem proradným zloduchům spravedlivě narve svůj nablýskaný kord hluboko do zadnice. Pokud ovšem nejste desetiletý klučina, můžete si s klidem počkat, až to poběží jako film týdne na Nově. Do té doby to totiž v klidu vydržíte.

Hlavně mi pořád nešlo na rozum, jak si může někdo takový jako Zorro nechat odloudit milovanou ženu. Předchozí Zorro: Tajemná tvář byl rodinný, a přitom solidně akční a zábavný, film. Režisér Martin Campbell se jím blýsknul. Tentokrát se leskne ale jen tolik, aby to stačilo na čistě průměrné hodnocení.

Hodnocení: 60%

Recenze vznikla ve spolupráci s Village Cinemas.

The Legend of Zorro
USA 2005, 131 minut
režie: Martin Campbell
scénář: Roberto Orci, Alex Kurtzman
hudba: James Horner
hrají: Antonio Banderas, Catherine Zeta-Jonesová, Rufus Sewell, Adrian Alonso
www.sonypictures.com/movies/thelegendofzorro