Moby - 18

V mé hi-fi věži rotovalo CDčko s číslovkou 18 a já jen seděl a tupě zíral do zdi. V první chvíli jsem přemýšlel, kam se za desetileté období, kdy jsem ho já začal poslouchat, holohlavý vegetarián Moby se svojí muzikou dostal. No a pak jsem také řešil to, jestli vůbec jeho fanouškové stojí ještě o profil tohoto muzikanta, když se teď na nás dívá ze všech hudebních i nehudebních magazínů z křídových obálek. Fakt, že zas až tak velký prostor na našem serveru přeci jen nikdy neměl, nakonec rozhodl za mě a já zapátral v historii. Pokud tedy víte i takové věci, jaké má Moby číslo bot, nebo kolikrát denně si čistí zuby, dnešní recenzi prosím vynechejte. Neměla by pro vás tak nějak smysl. :)

Jamesovi a Elizabeth Hallovým se malinkatý Richard narodil 11. září roku 1965. Tou dobou žili v celkem divoké čtvrti New Yorku - Harlemu. Tu přezdívku "Moby" vyfasoval Richard právě od svého tatínka a to ne náhodou. Mobyho strýček ze třetího kolena - Herman Melville, byl totiž ten slavný mořeplavec a spisovatel, jenž příběh o bílé velrybě Moby Dickovi tak krásně čtenářům zprostředkoval. Tatínka si však Richard příliš neužil. V jeho dvou letech mu tragicky umírá na následky autonehody a maminka balí o něco později kufry a stěhuje se do Danbury v Connecticutu. Měla celkem dobrodružnou povahu a tak s Mobym stále cestovali po Spojených státech a přespávali v nejrůznějších komunitách, které holdovaly celkem uvolněným mravům. V této společnosti nebylo náhodou, že Moby v deseti letech poprvé okusil trávu a alkohol, zároveň byl však obklopen ze všech stran muzikanty. Tak si mohl poprvé zabrnkat na kytaru, matka mu dala prvních pár hodin hry na klavír a ve svých třinácti letech už uměl obstojně zahrát slavnou skladbu Crocodile Rock od Eltona Johna. O rok později, tedy v roce 1979, zakládá s pár kamarády první kapelu. Ta byla hodně punkově orientována a vystupovala pod názvem The Banned. Pod tímhle jménem však působili krátce, o něco později už to byli UXB, potom DD a nakonec se ujal název Vatican Commandoes. Nejdříve přejímali nahrávky od Sex Pistols a Clash a pak už se blýskli s vlastními skladbami Housewives On Valium a Wonder Bread. Souběžně s tím si Moby zakládá další skupinu Awol, která už není tolik hlučná a raduje se z koupě čtyřstopového magnetofonu Tascam, jenž vnáší do jeho muzikantské tvorby nové možnosti.

V roce 1983 nám Moby zdárně maturuje a později se mu podaří získat dokonce diplom z filozofie. O rok později už bychom ho však našli za gramofony klubu Beat, kde hostům zpříjemňoval dlouhé večery svým hraním. V roce 1989 v New Yorku vzniká nový label Instinct Records a Moby jim zkouší nabídnout svůj první vlastní materiál. Podali si ruce a Moby, tentokrát jako Brotherhood, vydává svůj první oficiální singl Time's Up. Prodalo se ho sice kolem stovky výlisků, ale úspěch dnešního formátu byl na cestě. Když nic jiného, svůj první výsledek mohl držet v ruce! Gramofony ho bavit nepřestaly a on hrál v čím dál větších a repektovanějších klubech, jako Mars MK, Palace De Beaute a Palladium. Právě v Palladiu dostal v roce 1990 možnost, aby si zde zahrál naživo pro pět tisíc lidí. Zažehnal obrovskou nervozitu a zvládnul vystoupení na jedničku. Na konec roku 1990 připravil už svůj druhý singl pod názvem Mobility a byla to trefa do černého. Dva tisíce prodaných kousků a následně dvojnásobek v podobě singlu třetího - Voodoo Child, dával vědět o nováčkovi, který všem ještě ukáže, zač je toho loket!

Ovlivněn filmem Davide Lynche, vysamploval ústřední motiv jeho Twin Peaks, přidal pár samplů a vzniklo tak dílo, které ještě dnes spousta diskžokejů celého světa umisťuje do svých celoživotních Top Ten. Spolu s vydavatelem očekávali znovu alespoň čtyři tisíce prodaných placek, ale mýlili se oba. Celý milion kusů postupně mizel z regálů obchodů a časopis Rolling Stones označil tuto nahrávku za nejlepší singl všech dob! Raveová scéna byla tou dobou hodně rozjetá a Moby se hravě stal jedním z mluvčích, kteří diktovali, jakým směrem se bude dál rozvíjet. V roce 1992, kdy Shamen brázdili Ameriku na svém turné, jim sekundoval jako předskokan a také skrze nabídku Mute Records definitivně opouští svoji domovskou značku Instinct.

V roce 1993 následovalo další turné a tentokrát se na americký kontinent chtěli podívat Prodigy a také Richie Hawtin (se svým Plus 8 Sound Systemem), se neváhal s Mobym, jako vycházející hvězdou, pro své turné spojit. Moby však nezahálel ani ve studiu (přeci jen musel dodržovat smlouvu podepsanou s Mute). Zatím se ukazovalo, že volba byla správná. Fanoušci se dočkali dalších singlů - Move a Next Is The E, které mířily na příčky nejvyšší v evropských žebříčcích. Další americké turné s jeho asistencí proběhlo v roce 1994 s Orbital a velkým experimentátorem Aphex Twinem a to už se s napětím čekalo na Mobyho první "opravdové" album. Dostalo název Everything Is Wrong a z něho téměř do oblak vyletěly singly Everytime You Touch Me a Feeling So Real, které nemohly nechat svým našláplým tempem ani jednoho tanečního fanouška chladným. Moderátoři pražského Rádia 1 by vám mohli vyprávět, kolikrát tohleto album rotovalo v jejich přehrávačích a jak moc se množily prosby o zahrání některé ze skladeb zde obsažených.


O rok později Moby vydává desku Animal Rights a všichni zůstali s pusou dokořán. To album bylo kytarové... Taneční fanoušci kroutili nechápavě hlavou, ti rockoví mezi sebe "kytarového nováčka" vpustit nechtěli. Opravdu zavládly rozpaky. Moby si zavzpomínal na své začátky a také byl hodně ovlivněn smrtí své matky, která v tomto roce podlehla rakovině. :( Jako poklonu jí věnoval skladbu Love Song For My Mom, kdy výmluvný název naznačuje jeho city k ní... Aby příznivci elektronické hudby nepřišli zkrátka, první singl That's When I Reach For My Revolver klasicky geniálním způsobem přemíchala dvojka Rollo & Sister Bliss a o Mobym se opět začalo mluvit. Tak, ale jakým směrem pokračovat s vlastní tvorbou? Zkoušet to znovu s kytarami, nebo se vrátit zpátky k taneční hudbě? Ani jedno, ani druhé. Další rok a další album - tentokrát je to deska filmová! I like To Score obsahovala celkem dvanáct kousků, ale nebyly všechny nového data. Kromě předělávky slavné bondovky od Johna Barryho (James Bond Theme), zde použil Moby svůj track Oil 1 ze soundtracku k filmu The Saint, ale i twinpeaksovský Go a spoustu skladeb, které filmově zněly - First Cool Hive, Love Theme a další.

Na nové album se náš hudební chameleón soustředil o něco více a dal si na něj dva roky času, aby později vybral ty opravdu nejzajímavější skladby. Stejně jako dnes jich bylo celkem osmnáct, ale deska tehdy dostala název Play. O tom, že u Mobyho nastává opět převratná změna a on začíná trochu "popovatět", už se mohli fanoušci přesvědčit v létě roku 1998, kdy vychází první singl Honey. Moby těch singlů z desky dokázal vykřesat neuvěřitelných sedm a ony si našly zájemce ve třímilionové skupině, která alespoň jednomu z nich neodolala. V jak velkém nákladu si tedy myslíte, že se prodala celá deska? Pro člověka, který vydal svoje první dílko se stovkou kopií, to musel být určitě šok. Celých deset miliónů desek našlo své zájemce. I když si asi toto srovnání nezaslouží, Moby tak začal nebezpečně hvězdám populární hudby, ať už to byla Madonna, či Britney Spears, dýchat za krk. Pro mě osobně bylo toto album až příliš přeslazeným příběhem, přeplného množstvím nejrůznějších hudebních klišé a jako jediné jsem si ho nekoupil, nenahrál a ani nevypálil. :) Zkrátka jsem se nemohl smířit s tou nečekanou změnou, kterou na nás fanoušky, sledující jeho hudební vývoj dlouhá léta, přichystal. Play na mě působilo jako nalíčená past, do které jsem se chytit odmítal. ;) Samozřejmě, že jsem se v profilu mohl zmínit i o vedlejším projektu Voodoo Child, jenž mě za srdce vzal mnohonásobně více, nebo o obou pražských koncertech, v nichž v tom prvním zazněla skladba Thousand, která je zapsána v Guinessově knize rekordů, ale já myslím, že už asi netrpělivě čekáte, co nového pro rok 2002 nám pan Richard Melville Hall nachystal. Máme z čeho vybírat, těch skladeb je totiž opět osmnáct!

We Are All Made Of Stars je prvním singlem, který Moby z této desky vydal. Jeho remixové provedení ve verzích od Timo Maase, Boba Sinclaira a holandské tranceové jedničky DJ Tiesta si představíme jindy. Originální skladbu provází barevně bohatý videoklip, kde se sám autor pohybuje nočním městem ve starém kosmonautském skafandru, to vše pod taktovkou režiséra Josepha Kahna, stojícího třeba za úspěchem klipů pro U2. Tenhle track je Mobyho klasickým modelem písničky z populární hudby. Tradičně tklivá kytara, zpěv samotného muzikanta je opět uměle zprocesovaný, Moby znovu nezpívá, spíše přednáší své verše, na počítačové efekty se tu příliš nehraje, varhanové plochy stále stejného rejstříku, se kterým se setkáváme už zhruba devět let, jsou tu také. Brzy se přistihnete, že se vám tenhle kolovrátkový song příliš rychle přejí.

Pro hned následující In This World (MP3) si vybral Moby vokalistku Jennifer Price. Té příroda přála a obdařila ji silným a hlavně prozatím neoposlouchaným zajímavým hlasem, který Moby doprovodil pouze svým piánem a nikdy nechybějícími smyčcovými party, které dnes už synetika umí věrohodně zastoupit. Skladba působí hodně optimisticky a já věřím, že se určitě objeví v singlové podobě. Osobně mi vyhovuje (snad pro úctyhodný výkon zpěvačky) mnohem více, než kousek předcházející. Opět Moby v roli lékaře, tak vkusně uzdravujícím vaše bolístky. Jednoduché a přesto působivé dílko.

Mobyho zručné ruce kmitají po klaviatuře třetího tracku In My Heart. Rytmickou složku tu obstarává bicí automat s podstatně rychlejším tempem a Moby vsadil znovu na jiný hlas. Tentokrát je to jeden ze členů The Shinning Light Gospel Choir, který tuto skladbu dostává do zcela odlišné podoby. Procítěný track, při kterém se i vám podaří na chvilku zasnít před světlou budoucností. Jinak znovu těžké plochy a klavírní melodické linky, tak jak jsme na ně u Mobyho už po dlouhá léta zvyklí. Zdá se, že "chameleón Moby" od alba Play svou barvu příliš nezměnil. :( Uvidíme, co se bude dít dál.

Zcela "nemobyovsky" už zní konečně následující Great Escape. Však také na tuhle skladbu nebyl Moby sám. Projekt Azure Ray je pseudonymem pro Orendu Fink a Marii Taylor a právě ony vnesly na nejnovější desku hodně srdceryvný song. Nebýt Mobyho táhlých smnyčců v pozadí, jednalo by se o klasický accapella song, ve kterém vyniká křehký hlas obou vokalistek. Jde o malou vsuvku s dvouminutovou stopáží, ale i tak si přijdou na své ti, kteří ocení Great Escape, před Mobyho stále stejnými postupy. Netradičně zde totiž vynikají skladby, které jakoby napsal někdo jiný. :) Ne nadlouho...

Signs Of Love už si zase jede v zajetých kolejích. Opět Mobyho typicky nezpěvný hlas maximálně zkreslený a táhlé akordové plochy. Hodně filmovým dojmem působící skladba však v sobě určité kouzlo skrývá. Je hodně členitá, zamilovaná, určitě i zajímavá. Pak už snad jen nepřemýšlejte, zda Mobymu hlas přeskakuje záměrně, či si dělá legraci sám ze sebe, nebo prostě ten falešný hlas jednoduše nevytáhne. :) Přesto si tohoto nadlehčeného songu vážím a rád se k němu v budoucnu vrátím.

One Of These Mornings (MP3) je bezpochyby druhý díl Why Does My Heart Feel So Bad. Trošičku pozměněná linka piána zůstala, pouze slova se změnila. Zvláštní, už delší dobu nás Moby utápí spíše v jakési bolestné melancholické rovině. Tytam jsou jeho veselé skladby sršící vtipem a energií. Že by předčasně zestárl nebo ho snad něco trápí? One Of These Mornings hlasově ozdobila Diane McCaulley a její vokál za tu krátkou dobu projde neskutečnými tónovými variacemi. Stále se mění, stále se přizpůsobuje nástrojům. Žádná poloha mu není cizí. Jak to jen ten Moby dělá, že je obklopen anonymními hvězdami s poutavými a navíc originálními hlasovými fondy? Nebýt kopie loňského hitu, určitě by mě tenhle kousek plný smutku vzal za srdce, tohle je však už jen nastavovaná kaše. :(

Sedmá Another Woman na mě působí stejně tajemným dojmem, jako kdysi Riders On The Storm od Doors. Ponurá atmosféra, lehké teplé tóny a přesto nevýrazné aroma. Vývoj dokážete jen těžko předpokládat, protože pouze Moby ví, jak dál. Hlas, který se tu objevuje, se nenatáčel ve studiu, jenom Mobymu posloužil jeho velký přítel - sampler. Barbara Lynn totiž ten samý text použila už ve skladbě I'm A Good Woman. Poprvé na této desce si bere Moby k ruce perkuse, poprvé zvýrazňuje basovou linku a smutek už tu rozhodně nemá místo, spíše se všude kolem rozprostírá neprobádané území se zvláštní náladou.

Fireworks je další kraťoučkou instrumentální vsuvkou a Moby tu ukazuje, jak moc je soběstačný. Cizí pomoc dalších muzikantů prostě nepotřebuje... Tenhle hudební adept do mě vnáší stejné pocity, které máte z pozorování deštivých kapek, stékajících za zavřeným oknem. Za tou skleněnou výplní je mokro a vy se hřejete uvnitř vytopeného bytu a pozorujete promáčený život tam venku, kde se na chvilku zastavil čas a užíváte si ten pocit bezpečí. Moby připravil lahodnou zvukovou paletu i se spoustou zvonivých efektů, trošku tahajících za ouška, ale jinak vše z jeho rukou (včetně klávesového preludování), nahrává zamilovaným dvojicím.

Ocitli jsme se za půlkou alba a Extreme Ways patří mezi ukázkové tracky Mobyho jako hvězdy popmusic. Sám se ujal mikrofonu a v refrénu si můžete zavzpomínat na jeho rockové exhibice. Stejně uřvaný i stejně chvějivý hlas se snaží předat poselství lidem kolem sebe. Díky neměnnému zvukovému parku tomu však chybí nějaká jiskra. Až příliš nevýrazný a nudný song, jenž je schopna vymyslet jakákoliv začínající kapela.

Jam For The Ladies je ze zcela jiného soudku. Hlasově se tu blýskla Angie Stone a MC Lyte, která se posluchačům zapsala už před šesti lety svým duetem s Missy Elliott. Moby si pokaždé vypůjčí vokálovou smyčku, kterou několikrát zopakuje, jsou tu nové originální zvuky, pár gramofonových scratchů a text psaný přímo na míru. Z každé vteřiny čiší dobrá nálada obou vokalistek a také sám autor tu příliš čitelný není. Překvapení...

Sunday (The Day Before My Birthday) není opět trackem původním. Moby si tentokrát opatřil hlasové samply zpěvačky Sylvie Robinson a po svém si k nim přidal své nástroje. Pro tyhle věci má opravdu cit, každý by přísahal, že hlas psaný téměř na zakázku, se musel natáčet v jeho studiu... Další sexy vokál v pozadí, který však Moby opět zabalil do svého mobyovského klišé. Krátké tóny stále stejného rejstříku piána, dlouhé akordové plochy v pozadí a plochý automatický bubeník. Nic víc tenhle pán k novým trackům nepotřebuje. Další přeslazený kus je na světě. :(

Titulní skladbu 18 Moby představil na závěrečném ceremoniálu letošní olympiády. Další instrumentálka, ze které čiší široké spektrum pocitů. Hodně tklivá, smutná, stavějící na pouhých pár tónech. Po muzikantské stránce si určitě vzpomenete na Hymn z alba Everything Is Wrong. Na silné melodie je Moby určitě expert a v poněkud převokálovaném albu tenhle track paradoxně vyniká. Lepší, než ten nejlepší sen...

Vzhledem k tomu, že pan autor stále raději zpívá, Sleep Alone provází jeho chemicky upravený hlas. Spát se vám po všech těch uvolněných skladbách bude zřejmě už opravdu chtít. Skladba staví hodně na síle textu, po hudební stránce nic objevného, nic nového, nic bez čeho by se i ti nejvěrnější fanoušci neobešli. Výhodou je pouze široké stereofonní pásmo, kde jednotlivé hudební složky této skladby vynikají. Klavír, pozvolné bicí, Moby jako zpěvák, pár počítačových efektů a nová melodie. Žádná překvapení, žádný zážitek...

Jako můj další budoucí singlový tip se rýsuje čtrnáctka - At Least We Tried (MP3). Tu nazpíval Freedom Bremner, jehož hlas je položen těsně vedle Boy George. Z ukázky si nelze nevšimnout jeho kvalit. K barevně teplým tónům Mobyho nástrojů koresponduje rozhodně nejlépe. Pokud je vám však momentálně z nějakého důvodu smutno a pobrečet si rozhodně nechcete, poslech vám nedoporučuju. Až příliš by vás tu Moby ovlivnil. Nejsmutnější track celého alba! Přesto nad jeho čistotou a sounáležitostí všch nástrojů zůstává rozum stát.

V současné době bývá v módě hostování různých pěveckých hvězd na deskách méně známějších interpretů a ani Moby nezůstal pozadu. Spojení jeho a známé irské rebelky Sinéad O'Connor vzniklo prý skrze oba manažery těchto hudebních osobností, jenž si spolu jednoduše vyrazili na pivo a dohodli podrobnosti spolupráce. :) Harbour je nádhernou baladou, k níž by hlas nikoho jiného, než právě Sinéad, nepasoval lépe. Opět lehounké bicí, skrytá kytara a nad tím se vznáší Sinéad, k níž Moby přidal různé efektové ozvěny. V refrénu podbarvené smyčky Harbour pokaždé vygradují a vy si můžete klidně představovat, jak stojíte v potemnělé Paegas Areně se svíčkami v rukou a houpete se pozvolna ze strany na stranu. Sladký bonbónek skoro na závěr desky je odměnou za všechno to čekání!

Look Back In je tu však opět tak trochu navíc. Dvouminutová vsuvka, kterou Moby se svým talentem musel mít napsanou zhruba za den. Bicí, jenž tentokrát nejsou rovné, smyčce a kupodivu tu chybí už i jeho pověstné piáno. Vypadá to, jako by byl nejdřív název alba a pak se za každou cenu musel dodržet počet tracků.

The Rafters kopíruje již tradičně tvorbu alba Play. Dva jednoduché vokálové samply se spolu prostřídávají a jako na Play trochu přibližují svou zastřenou barvou atmosféru 60. let. K tomu si přidejte smyčce, laciné klávesy, bicí v pozadí a máte další tak trochu zbytečný kousek.

Jsme v samotném závěru desky a skladbu I'm Not Worried At All (MP3) opravdu umělecky vystřihl opět The Shining Light Gospel Choir. Nic lepšího na závěr si Moby ani nemohl přát. Nádherná ukolébavka s nádherným gospelovým hlasem. Naskakuje vám husí kůže a toužíte po tom umět zpívat, abyste si tuhle procítěnou věc mohli střihnout s ústředním vokalistou! Po hudební stránce - smyčcové party, klasické piáno a schované beaty. Na rozdíl od těch předchozích však tenhle song své kouzlo s bolavou duší určitě má...

Závěr: Uff, bylo to náročné! Člověk, který Mobyho poslouchal od roku 1992, se opravdu jen těžko smiřuje s osmnáctkou jeho nových skladeb ze zcela jiného žánru. Každý prochází určitým vývojem, ale proč se dal Moby zrovna touhle komercí páchnoucí cestou? Pokud narychlo splácá dalších osmnáct podobně znějících tracků i příští rok, slibuju zde přede všemi, že se toho budoucího alba nedotknu ani náhodou. Můj čas je drahý a zajímavých desek ještě stále vychází víc, než dost...


Tracklist: Moby - 18

1. We Are All Made Of Stars
2. In This World
3. In My Heart
4. Great Escape
5. Signs Of Love
6. One Of These Mornings
7. Another Woman
8. Fireworks
9. Extreme Ways
10. Jam For The Ladies
11. Sunday (The Day Before My Birthday)
12. 18
13. Sleep Alone
14. At Least We Tried
15. Harbour
16. Look Back In
17. The Rafters
18. I'm Not Worried At All

Vydal: Mute Records 2002