Speedy J - Loudboxer

Taneční hudba má své stálice, jako jsou Moby, Underworld, nebo Orbital, kteří už se fanouškům pod kůži dostali, upoutali na sebe pozornost a z každého vydaného singlu těží více a více pro svou popularitu. Na druhé straně jsou tu však interpreti vyloženě pro fajnšmekry, jenž nikdy takto populární nebudou a přesto je hudba baví úplně stejně. Jen ještě více bádají ve zvukových vrstvách, objevují to, co se teprve populárním stane, kombinují nezkombinovatelné a trpělivě čekají na vítězství. Sem bychom mohli zařadit třeba Alexe Patersona, Aphex Twina, Richieho Hawtina, ale i Jochema Paapa, na něhož se dnes zaměříme o trochu více. Tedy pokud by to šlo...

Speedy J pro svou popularitu dělá totiž úplné minimum, takže vypátrat o jeho životě nějaké podrobnosti, bylo takřka nemožné. Podíváme se tedy spíše na jeho dosud vydanou tvorbu, jenž ho přiblíží podstatně lépe, než sáhodlouhé zprávy o jeho postupném vývoji. Určité informace však na povrch přeci jen prosákly. Všeobecně je známo, že Jochem Paap se narodil v holandském Rotterdamu a jako spousta jeho vrstevníků, podlehl ve svých školních letech hip-hopové kultuře. To bylo počátkem 80. let a on (po vypátrání prvních hip-hopových desek) se brzy postavil za gramofony, aby se naučil techniku scratchování, komunikaci s faderem a mohl tak skládat dohromady své první hip-hopové sety pro své kamarády. Nezaměřil se však slepě pouze na jeden styl. Brzy totiž nezůstal lhostejný ani ke vzrůstající vlně elektronické muziky a podlehl kouzlu Kraftwerk a později i Depeche Mode. V polovině 80. let se začal navíc objevovat i drsný a syrový acid house a Jochem zatoužil být jedním z holandských hudebních vizionářů. Na dlouhých patnáct let pak mohl svým posluchačům zprostředkovávat kontakt s elektronikou dýchajícími nahrávkami, prostřednictvím pirátského rádia Night Moves. Zatímco nenápadně acid house čím dál častěji zaměňoval za technodesky, stále více si přál, aby si v rádiu mohl pouštět i vlastní nahrávky.

Osud mu je příznivě nakloněn, také hvězdy stojí při něm a on se seznamuje s jedním z nejdůležitějších lidí, kteří v budoucnu budou určovat standard pro hudební škatulku "Experimental techno". Ano, tušíte správně - Jochem se potkává s Richie Hawtinem. Rozpracované tracky, které měl v počítači se Richiemu líbily a tak mu nabídl prostor pro první album na svém vznikajícím labelu Plus 8. Deska dostala název Ginger a rok 1993 přivítal nové jméno hudebního chemika se zvuky. Album bylo pestré, stejně tak jako byl pestrý Jochemův stylový vývoj. Na první poslech každého zaujaly kompozice Perfect Pitch a Basic Design, které převáděly klasické detroitské techno do evropského pojetí, našli byste zde jakýsi electrovýlet Jackpot, Jochem neopoměl ani na rytmiku naposlouchanou z hip-hopových desek a kdo tohle album držel v ruce, potvrdí mi, jakou životnost si v undergroundovém světě vysloužila skladba Pullover. Na dlouhé období se stala klasikou a synonymem pro evropské pojetí Techna s velkým Té!

Komu z nějakého důvodu hudební nadílka nového směru unikla, mohl vše dohnat o dva roky později. Speedy J vydal u Hawtinova labelu G-Spot, který sliboval tajemnou hudební esenci už svým propracovaným a zároveň záhadným obalem. Ještě více rozmělnil témata, jenž si "osahal" skrze Ginger a posluchači odjížděli na dovolenou do nového prostoru i časového posunu. Dramatickou tvář elektronické scény odhalil už úvodní The Fun Equations, ambientní kouzlo vyčaroval skrze Ping Pong, The Oil Zone zase vysvětlovala, jak moc se dá zneužít basová linka. Zkrátka hudební encyklopedie pro všechny možné následovníky byla v roce 1995 konečně sestavena! Stejně jako Richie, i Speedy J už tou dobou vystupoval na nejednom festivalu v živém provedení, s baterií nejmodernější techniky za zády.

Pro ty, kteří se třeba na festival Sonar ve Španělsku, či I Love Techno nedostali, vyšla v témže roce i živá podoba obou alb, s prostým názvem - Speedy J Live! Celkem náročný rok na fanouškovy kapsy. :) Kdo však jednou Jochemovu tvorbu okusil, neváhal sáhnout o něco hlouběji pro poslední peníze - zvuková odměna byla až příliš lákavá. O dva roky později přichází s dalším albem - Public Energy No.1 a kritici, kteří nešetří výbornými ratingy, se shodují, že snad nejvíce se tady přiblížil tomu největšímu hudebnímu experimentátorovi pod sluncem - Aphex Twinovi. Těch jedenáct tracků albem volně proplouvalo, aniž byste bez potíží dokázali odhadnout, kam se konkrétní zvuk ve svém hudebním cestování dostane, koho cestou potká a jak vlastně vývoj skladby dopadne. Ambientní melodie byly zčistajasna narušeny industriální atmosférou, přitom se těžilo i z oblasti dubu a uvrčené kytary, které byly po ruce, taky našly své uplatnění. Kdo má odvahu, ten vyhrává - hlavní věc je nebát se a experimentovat, protože jen tak může člověk dosáhnout kýžených výsledků...

V roce 1998 odložil na chvilku svou přezdívku a pod vlastním jménem vydal desku na labelu Fax, který patří neméně slavnému hledači zvuků (ovšem v mnohem ambientnějších náladách) Pete Namlookovi. Album mělo podivný název: VRS-MBNT-PCS 9598 I a Joachem musel povinně zvolnit. Svá témata tedy ještě více roztáhl v čase a například skladba JCHM - 2NGN, na jeho druhém díle, dosahovala osmnáctiminutové délky. Joachem se inspiroval hlavně zakladatelem ambientu Brianem Enem, a i když mu tenhle styl nebyl nikdy tak přirostlý k srdci, jako mnohem energičtější technonahrávky, zkusil si roli odlehčenou, možná více temnou a každopádně dokázal, že ani svět ambientu mu není cizí a se zájemci najde společnou řeč. Před dvěma lety se objevilo na labelu Novamute, sublabelu slavnějších Mute, album A Shocking Hobby. Opět sestavil pestrou stylovou kroniku, ať už to bylo inteligentní techno se starými a dávno zapomenutými samply, electro, srovnatelné s drsnou školou Autechre, nebo hitovější tracky s novou rytmikou, po způsobu Chemical Brothers. Skladba Amoco Cadiz pak dostala název po americkém tankeru, který v roce 1978 ztroskotal u francouzských břehů, takže klasicky se zapsal mezi autory, kteří upozorňují prostřednictvím svých hudebních značek na problémy, jenž je trápí, nebo na které se zapomíná. Speedy J má v hudebním průmyslu však i další velká plus. Jeho kariéra šla strmě vzhůru a on si respekt získával u kolegů z branže, kteří mu rádi dávali své tracky k přemíchání. Těch remixů nebylo mnoho, ale kdo slyšel jeho nekopírovatelný přístup k takovým dílkům, jako Comin´On Strong od Shamen, Ballet Fussion od Sven Vatha, Human Behaviour od Bjork, či Kincajou od Banco De Gaia, dá mi zapravdu, že muzikantů s podobným myšlením v hudebním průmyslu příliš není.

Novinkové album Loudboxer se objevilo na pultech obchodů 4. července letošního roku a já vám rád setkání s patnáctkou nových Jochemových tracků zprostředkuji. Skladba Reenter nám album otevírá. Už od počátku je jasné, že můžeme zapomenout na všechna hudební pravidla, nějaké předpokládané skládanky předem očekávaných úryvků, prostě Jochem vás má pevně v hrsti a vy se s tím musíte smířit. Začátek až nápadně připomíná úvod posledního počinu Richieho Hawtina, DE9 - Closer To The Edit. Je to stejně tepavé techno, bez agresivity, bez drsných vjemů, spíše jste obklopeni různými industriálními zvuky, jenž váš život provázejí - různé syčení, kapání tekutin, tlumené vrčení, šelest - jen jde o to zaposlouchat se a vzpomenout si, který že to zvuk vyluzuje přístroj ve vašem okolí, s nímž jste nedávno přišli do styku. Reenter nedosahuje nějakých nekonečných délek a už po třech a půl minutách se přeléváme do skladby následující, aniž byste postřehli sebemenší změnu.

Aesop pokračuje v nastíněném scénáři, přibývají různá echa a zvuky v pozadí, jejichž síla pomalu roste. Vše si jede ve vlastních položených kolejích a vy netušíte, na co se máte soustředit dříve. Naučit se vnímat celek je věc nadmíru těžká, protože váš mozek je rozptylován nástroji, které neustále mění zajetou strukturu. Už tento fakt napovídá, že při každém novém poslechu tu na vás čeká nové překvapení, kterého jste si dříve nevšimli. Kromě Hawtina, Autechre a Aphex Twina tuhle podivnou barevnou koláž nikdo jiný namíchat neumí. Opravdu zajímavá hudební lahůdka pro náročné posluchače a my se opět volně přeléváme dál.

Cement je naprosto přesné pojmenování pro to, co se tu odehrává. Míchačka betonu nám totiž skoro dvě minuty bude nepřetržitě kroužit kolem své pevné osy, aby udávala pravidelný rytmus a Jochem bude pouze dolaďovat výsledné aroma příbuznými zvuky. Možná se vám bude trochu z toho kolovrátkového monologu točit hlava, ale Speedy J už se za téměř deset let své skladatelské éry naučil svým posluchačům rozumět a příliš je netrápit.

Míchačka nás odmíchá do skladby Sonof (MP3), přibydou nové rozvrzané asymetrické zvuky, ke slovu přichází první výraznější hi-haty a příběh dostává nové barvy, nové tvary, nový život. Hodně syrový track (oproti úvodu) už šlape v podstatně rychlejším tempu, v pozadí se nabízí na pomoc zvonivé efekty, všechno co vyluzuje nějaký zajímavý zvuk je teď po ruce a hledá své komunikační možnosti. Jednotlivé zvuky pak přicházejí, řeknou svůj názor ve vzrušené hádce, a když nenajdou uznání, schlíple odcházejí, aby přišly jiné, s mnohem ostřejšími lokty, jenž hudení rozpravu rozvíří úplně jiným směrem.

Pátá Freq už rozmlouvá hodně nervózní atmosférou. Rozlobené rejstříky syntezátorů svádějí bitvu ostrých zvukových výjezdů. Spodky už jsou na samé hranici před začátkem přebuzenosti. Odpočítávají se dvě minuty klasického kolovrátkového opakování, kde si Jochem jen čas od času pohraje s frekvenčním rozhraním. Stále jde však o jakési přešlapování na místě a to drsné teprve přijde! Hudební klid před zvukovou bouří...

Bihum se pomaličku hlásí se svým hlasem do pranice a vnáší do uceleného setu ještě více dynamiky a vyčištěných efektů. Melodie tradičně chybí, protože už tak je to velký nápor pro mozkové závity, aby se navíc ještě orientovaly v té vší hudební spletitosti. Ke konci Bihum pomalu ztráci na své údernosti, beaty mizí a éterem už se nese jen táhlá plocha, ze které neustále ubývají usyčené a uvrčené efekty. To jsme si jen vyslechli, kterak se dá snadno uhnout ze zajetých kolejí, protože cesta byla připravována pro vokálový! předěl mezi lehčí částí alba a tou drsnější, která se ke slovu teprve dostane!

Předěl má název Inter Zil (MP3) a člověk by ani nevěřil, že se na tomhle přetechnizovaném albu vůbec lidský hlas objeví. Samozřejmě je zkreslen na nejvyšší možnou míru, bude vám dělat problémy jednotlivá slova rozpoznat ve zvukové zahuhlanosti, pak se zčistajasna objeví zvuk, připomínající broušení kosy, nebo pařáty Freddyho Krugera, škrábajícího o zdi domu a opravdová smršť už drsně odpočítává své první vteřiny. Krekc si nejprve vytvoří osnovu a pak už z ní jen těží občasným zapnutím, či vypnutím podpůrných efektů. Hi-haty připomínají tajnou recepturu detroitských studií, všechno tepe, vrčí, syčí, exploduje, občas dojde k přetížení, které jen čeká na tanečníkovy extatické kreace, aby hudební diktát mohl dále pokračovat. Hodně acidové aroma, s chytrými nájezdy a programátorskými zvraty.

Sevntrack v zajetém záměru volně pokračuje, pouze se po přepažení obou tracků přidává hutnější barva bicího automatu, hi-haty znějí jako písek, který rychle opouští kovovou lopatu a celek hodně útočí na vaši psychiku. Tady se ukáže, jak na tom doopravdy jste. Hudební nálož slabší povahy rozhodí, těm silnějším zprostředkuje energický výlet s rozcvičkou na parketě. Nevyvarujeme se ani ostrému hvizdu všech mašinek, co byly po ruce, po nějaké době Jochem vše odfiltrovává doztracena, objevuje se stejný klávesový (skoro až skleněný) rejstřík, který tolik s oblibou používá třeba Oliver Lieb, vzápětí však ještě více přitvrzujeme a skladba už plnější být nemůže. Ke konci už je hudební náplň velmi podobná holandským kompilacím Thunderdome, či Terrordrome.

Desátá Bugmod začíná svou cestu odfiltrovaným pásmem a upírá na sebe pozornost všech technofandů. Je přesně v tom duchu, který oni mají rádi. Energická, minimalistická, zvuky jsou čisté, těžko vaše tělo odolá. Hodně zajímavé jsou hi-haty, jenž místo tradičních usyčených zvuků suplují efekty podobné kuličkám, uzavřených v nějakém rozprašovači. Bicí také nejsou úplně rovné, snaží se o jakousi polámanou (tedy zdaleka ještě neoposlouchanou) jízdu, co se gradovaných rozjezdů týče, patří Speedy J mezi opravdové mistry. Tohle je techno s nápady, myšlenkami i životními zvraty!

To nejtvrdší je však ještě stále před námi. Opravdové technopeklo s neskutečně deformovanými zvuky a tou nejagresivnější atmosférou, je ukryto pod názvem Krikc (MP3). Jsou zde zachyceny i nadšené reakce návštěvníků nějakého klubu, tolik připomínající výkřiky na horské dráze při nějakém silném zalomení. Tempo bicích mašinek je nespočítatelné a Jochem buší do všeho, co vyluzuje nějaký ostrý zvuk, hlava nehlava... Jde jen o minutový předěl, ale my si další technojízdy, ve které postupně přidá na basech neznámého automatu, užíváme dále.

Cop Roll je z hlediska zajímavosti, ve srovnání se stylově podobnou Bugmod, na tom o něco hůře, ale přesto představuje techno v jeho inteligentnější podobě, s potřebnou dávkou nápadů a množstvím inspirace. Kromě úderných pasáží tu "Speedy" připravil i zvukově zajímavý prostor na oddech, často si hraje s celým pásmem korekcí, často zapojuje nové efekty, doprovodné bicí mají ke konci barvu jako umělohmotný kýbl. Pozoruhodné je, kam se tento neustále se vyvíjející příběh dostal ze svého ambientního úvodu. Příklad hodný následování...

Bark Decks v ostré palbě automatů pokračuje, ale kromě tanečního parketu si tento monotónní track asi příliš neužijete. Pouze jedna smyčka tu udává diktát pro vaše končetiny. Občas se sice nějaký ten doprovodný efekt objeví, ale jinak už mě pan Paap celkem nudí. Klasický rozpor pro skladbu na parket a track k poslouchání. Uvidím, zda tento kousek vyjde i v singlovém vydání pro talíře diskžokejům a kolik jich bude tento track hrát.

To Stroker se pouští do poněkud experimentálnějšího prostředí. rytmika je netradiční, aroma neprozkoumané, konečně jsme zvolnili a objevujeme nová hudební území. Přitom Jochem netěží z baterie nových zvukových hradeb, všechny nástroje jsou známé a on se jen snaží najít pro jejich uplatnění nové kombinace a z hlediska poslouchatelnosti se mu to úspěšně daří. Jako slavný vědátor dokáže potěšit jak přihlížející, tak také sebe sama.

Závěrečná Pannik (MP3) (nejen kvůli názvu) zasluhuje srovnání s Francouzem, vystupujícím pod přezdívkou Emmanuel Top. Také on útočí svými skladbami co nejvíce na psychiku a nervy všech posluchačů před reprobednami. Skladby Stress, nebo Climax V 1.1 hovoří za vše. V případě Jochemovy Pannik, můžete panice opravdu propadnout. Budete zmateni z toho, co vás v současné chvíli objímá a co se vám snaží dostat pod kůži. Tajemné zvuky, syrová nálada, nepředvídatelná pokračování, strach, úzkost, bolest, to všechno můžete z Paapova rukopisu vyčíst. Táhlé modulované vrčení vše umocňuje, včetně sílícího neklidu a nejistoty. Po třech minutách přemítání nastupuje konečně bicí složka a track dostává nějaký řád. Zvuky však dále sílí a hledají škvírky, jak se k vám vetřít přes bariéru automatů. Důraz se klade opět i na filtrování a samotný track zakončujeme pouze táhlým vrčením, které pomalu utichá a naznačuje, že k panice před zvukovou nadílkou už opravdu není žádný důvod...

Závěr: Občas na mě dolehne smutek. Smutek z toho, že jsou na světě alba, která jsou dobrá, ale konzervativní posluchač je přitom ignoruje. Podlehne reklamě gramofonových firem a místo toho, aby pátral po tom, co by ho mohlo zaujmout, sáhne tradičně po novinkách od Underworld, Chemical Brothers, nebo Prodigy. Možná je to jednodužší, než ztrácet čas v music shopech, každopádně kdo bude Speedyho J ignorovat, přichází zbytečně o zvukovými nápady, i energií nabité album, což může mít neblahé následky na celý život. ;)

Myclick


Tracklist: Speedy J - Loudboxer

1. Reenter
2. Aesop
3. Cement
4. Sonof (MP3)
5. Freq
6. Bihum
7. Inter Zil (MP3)
8. Krekc
9. Sevntrak
10. Bugmod
11. Krikc (MP3)
12. Cop Roll
13. Bark Decks
14. Stroker
15. Pannik (MP3)

Vydal: Mute Records 2002