Komiksová recenze: Frank Miller - Sin City: Chlast, děvky a bouchačky

Frank Miller má za sebou celou řadu zásadních komiksů, ale pokud se někde opravdu našel, pak je to právě v Sin City. Noirovými filmy a klasiky drsné detektivní školy odkojený svět je ideálním prostředím pro jeho hrdiny, kteří prostě nepatří do našich časů. Marv, dobromyslný psychopat, který ví, že je blbý, když si zapomene vzít prášky... Dwight, čestný hrdina, který má nejblíže ke klasickým očkům, jako byl Phill Marlowe (ale spíš Mike Hammer)... Holky, které se možná prodávají, ale spravedlnost dokáží vykonat rychle a brutálně. A desítky dalších postav z obou stran barikády, které můžete potkat v několika knihách krutých, ale úžasných příběhů.

Chlast, děvky a bouchačky jsou šestou z nich a na rozdíl od titulů jako Drsný sbohem, Ten žlutý parchant nebo Ženská, pro kterou bych vraždil, se jedná o soubor krátkých a ještě kratších komiksových povídek, z nichž část již vyšla v českém překladu v magazínu Crew. Zde je ovšem máme pěkně pohromadě. A to jejich sílu umocňuje. Vynikne tak způsob, jakým Miller posilňuje vnitřní kontinuitu svého univerza. Postavy zmiňují události z jiných příběhů, potkávají se navzájem a čas od času dokonce narazíme na známou scénu, podanou ovšem očima jiné postavy a logicky tedy nakreslené trochu jinak, v jiném úhlu. Například v povídce Prostě takovej normální sobotní večer vidí Marv – nejemblematičtější hrdina série a hlavní protagonista Drsného sbohem, prvního booku série – striptérku Nancy, jak se vrhá po nějakém "postarším" chlápkovi, což je něco, co se stalo v pořadí páté knize série, nazvané Ten žlutý parchant (kde jsme naopak Marva viděli jen jako jednu z postav v pozadí rušného baru).

Sin City díky tomu nepůsobí jako vymyšlené město, ale bez ohledu na všechno to šílené násilí a špínu, v níž se postavy brodí, jako něco naprosto reálného, co se odehrává hned vedle nás. Je to sousedství, kde bychom pravděpodobně nepřežili ani pět minut, ale občas bychom do něj zavítali rádi, ideálně v rolích Millerových mlčenlivých hrdinů. Musíme se však spokojit s pouhou papírovou návštěvou. Můžeme si tak alespoň dosytosti vychutnávat Millerův cit pro hru černé a bílé, kterou jen občas ozvláštní pečlivě vybraná barva (v příbězích vražedkyně zvané Modroočko modrá, v tatínkově holčičce růžová atd. – tato barva je však vždy omezená pouze na jednu postavu). Možná nejvýstižnější doklad Millerova vizuálního citu najdete v na konci knihy otištěné Galerii, kde se nachází následující kompozice: černé pozadí přes celou stránku, v dolním rohu rudé rty vystupující z temnoty a od nich skrze tuto temnotu stoupající, bíle vyvedený cigaretový dým. Jednoduché, dechberoucí, geniální.


Stejně tak je geniální fázování pohybu či využití některých prostředků filmové řeči (především prostřihy a protizáběry). Miller vás může omráčit strhující akcí, ale i tím, jak nechá své hrdiny bloumat na několika "obrazech" skrze déšť, či tím, jak náhle prohodí barvy (co bylo v předchozím obraze černé, bude namalováno bíle a naopak). Povídky z Města hříchu možná nejsou tak emotivní (jsou založené spíše na atmosféře či překvapivé pointě – klasický příběh nabízí snad jen Neviňátko v červeném), ale rozhodně jsou nepřekonatelnou ukázkou Millerova komiksového génia. A mimochodem, pokud si pamatujete film, na němž se Miller i podílel, tak v této knize naleznete i jeho prolog (ten, v němž hrál Josh Hartnett).

Frank Miller - Sin City: Chlast, děvky a bouchačky
Překlad: Václav Dort
Vydalo: Comics centrum, Praha 2011

Hodnocení: 90 %

Boris Hokr

foto: archiv distributora