Filmová recenze: Půlnoc v Paříži

Gil a Inez se mají brát. Momentálně jsou ale s Inezinými rodiči v Paříži, ve městě, které Gil, úspěšný hollywoodský scenárista (takže velmi dobře placený nájemný pisálek, jak se sám vidí) miluje a o kterém doufá, že v něm konečně pohne se svým velkým románem. Nejraději by se sem přestěhoval, procházel se po bulvárech v dešti, (protože tehdy je Paříž nejkrásnější) kupoval dlouhé bagety a snil o dvacátých letech, kdy zde panoval zlatý věk kultury... Jenže Inez to vidí jinak: dům v Malibu, s knihou se moc nezabývat a hlavně neodmlouvat jejímu velkému vzoru, pedantickému profesorovi s tváří Michaela Sheena. A tak jednoho večera Gil, místo aby šel do společnosti tančit, skončí na osamělé procházce městem, které mu náhle ukáže něco zcela magického... Bránu do dvacátých let, do časů krásných femme fatale, do časů, kdy v Paříži tvořili a popíjeli Dalí, Hemingway, F. S. Fitzgerald, Pablo Picasso a desítky dalších Gilových hrdinů.

Woody Allen už asi nikdy nebude tím mistrem břitkého, inteligentního sarkasmu a ironie, jako před lety, ale přesun do Evropy mu rozhodně svědčí. A Paříž zvlášť. V době, kdy umělecké nemohoucnosti podléhají tvůrci o hezkých pár desítek let mladší než on, je úžasné a povzbuzující vidět, s jakou lehkostí je schopen tvořit něco, co je hravé, vtipné a obdařené nejen myšlenkou, ale především stylem, který nestárne. A protože má před kamerou herce, jako jsou Owen Wilson (nedoceněný mistr posmutnělého humoru) či Adrien Brody (jeho surrealistické třeštění je nezapomenutelné) – o cameo hvězdičkách typu Carly Bruni nemluvě – a za kamerou sedí pán, jenž má na kontě nejen čtvrtého Vetřelce, ale třeba i Wimbledon, připomíná Půlnoc v Paříži práce Wese Andersona (např. Fantastický pan Lišák nebo Darjeeling s ručením omezeným). Nebo naopak Andersonovy práce připomínají Allena? Tak či tak, je to pochvala!

Úvod vypadá jako filmová pohlednice, (a vzhledem k tomu, že se film s láskou vrací ke kultuře dvacátých let – a nejen té vysoké, narazíme třeba na známou tanečnici Josefínu Bakerovou – tak se trochu jedná i o klasickou městskou symfonii ve stylu např. Na slovíčko, Nice) aby se pak ukázal okouzlující svět malých kaváren, bleších trhů, luxusních hotelů, velkolepých bulvárů a muzeí, který se v noci mění ve svět zakouřených barů, kde skládá své necudně krásné písně Cole Porter, Dalí sní o jednorožcích, Hemingway trousí poznámky o mužnosti a pravdě a vším se proplétají záhadné krásky. Gil se prostě dostává do svého vysněného zlatého věku a s ním i divák. A ano, pomáhá, když víte, jaké filmy natočil Luis Buňuel (geniální věta: "Proč prostě neodejdou?") a kdo to byla Gertruda Steinová či jaké byly názory Ernesta Hemingwaye, ale ten film je půvabný i bez toho. Protože procházka nočním městem ve voňavém dešti s krásnou dívkou, co se nebojí zmoknout, dojme každého.

Půlnoc v Paříži samozřejmě nabízí i něco víc – uznává, že zlatá doba jako taková nikdy neexistovala, (jak dosvědčí především jedno soukromé očko aneb: "Setněte ho! Setněte ho!") ale rozhodně úniky před přítomností nekritizuje, ale bere je jako svého druhu dobrodružství, které nám může pomoci a obohatit nás. Zároveň je třeba, krom všech těch kulturních narážek, ocenit i způsob, jakým dokáže Allen své postavy držet na hraně vymazlené trapnosti a patosu, aniž by byl jen jedinkrát uklouzl. Skvělé dialogy se střídají s geniálními monology a ze všech zúčastněných přímo tryská radost, že mohli být součástí nejuvolněnějšího filmu roku...

Česká premiéra: 22. 9. 2011
USA/Španělsko 2011, 94 min.
Režie: Woody Allen
Scénář: Woody Allen
Hudba: Stephane Wrembel
Kamera: Darius Khondji
Hrají: Owen Wilson, Rachel McAdams, Adrien Brody, Marion Cotillard, Carla Bruni, Léa Seydoux aj.

Hodnocení: 80 %

Boris Hokr

foto: archiv