Audio Bullys - Ego War

Audio Bullys! Audio Bullys! Audio Bullys! Všechny hudební servery to jejich jméno křičely do světa, hudební magazíny nešetřily na jejich adresu slovy chvály a čtenář, i když se o to snažil sebevíc, nestačil před tím útokem skoro uhýbat! Tuším, že jsem se s nimi seznámil poprvé v pořadu Paskvil, kde mě jejich povedený klip We Don´t Care poměrně zaujal. Všichni pak začali vzrušeně hovořit o novém tanečním stylu s názvem Hooligan house a časopis Muzik jim dal možnost letos v lednu tenhle styl blíže představit skrze jimi vlastnoručně umíchaný set... Tak se stalo nevídané a také já jsem té obrovské propagandě podlehl a nechal si vysvětlit skrze jejich debut Ego War, kdo vlastně Audio Bullys jsou a co to ten Hooligan house je. Zahájil jsem také detektivní pátrání a tak před poutí čtrnácti skladbami alba Ego War vám ještě oba hlavní protagonisty téhle nové party blíže představím.

Dvaadvacetiletý Simon Franks měl to štěstí, že vyrůstal v muzikantské rodině, což se mu dnes náležitě hodí. Jeho otec hrál na kytaru, souběžně k tomu psal texty k písničkám a byl to právě on, kdo přihlásil Simona v ranném věku na výuku piána a bicích nástrojů. V dnešní době není určitě žádným překvapením, že tím druhým do počtu, který přikládá v projektu pomocnou ruku (a v tomto případě usedá i do producentského křesla), musí být bezpodmínečně DJ. Právě on totiž přichází v klubech do styku s aktuálními skladbami a od dvou gramofonů může sledovat, co na dav pod ním výborně působí. Ten druhý se tedy jmenuje Tom Dinsdale. Své gramofony otestoval už v šestnácti letech a o rok později si troufnul dokonce do prvního klubu před publikum. Ten londýnský klub se jmenoval Milk N´2 Sugars a Tom tu brzy získal rezidenturu. Zřejmě narazil na tolerantní návštěvníky klubu, kterým příliš nevadilo, že mladý chlapec před nimi míchá páté přes deváté. Ať už to byly skladby od stařičkých The Kinks, které Tom vzápětí proložil třeba stále inspirativní Phat Planet od Leftfield, nebo jednoduše klouzal ze stylu do stylu. House, hip-hop, hardcore, to všechno mělo u Toma místo a to všechno návštěvníkům klubu pravidelně servíroval. Zajímavé je, koho dnes tihle dva kluci ze západní části Londýna označují za svou inspiraci, respektive, jak moc do minulosti se oba ohlížejí. The Specials, Beatles, Bob Dylan, ale i Method Man, Blondie nebo The Police ve finále prý skladby Audio Bullys ovlivnili...

Audio Bullys nepatří rozhodně mezi projekty, které začínají své skladby jen stupidním kopákem bicího automatu, který tepe spolu s kolovrátkovými smyčkami s minimem změn osm minut v kuse. Jejich tracky mají ve většině případů rádiovou stopáž a tyhle kousky doplňují i texty Simona Frankse. Pokud vás zajímá, o čem se v tvorbě Audio Bullys zpívá, možná že už to bude znít trochu otřepaně, ale základem je každodenní život, který tyhle dva obklopuje. Mikropříběhy, jenž se jim staly při chůzi po ulicích, zážitky z tanečních parties jsou občas doplněny filozofováním nad politickými problémy a třeba jejich nejznámější We Don´t Care je ovlivněna smrtí jejich kamaráda, s nímž už se dnes bohužel setkávat nemohou. :( Ten singl vyšel prostřednictvím gramofonové firmy Source 6. ledna a ihned v žebříčcích raketově vystoupal vzhůru. Aby si diskžokejové mohli svobodně vybrat, na dvanáctipalci nalezli i verzi od pařížského dua Buffalo Bunch a lákavě zněla i účast party Mutiny, kterou můžeme důvěrně znát třeba prostřednictvím Emersonova labelu Underwater. A aby toho nebylo málo, gramofirmě Source se povedl husarský kousek, když přesvědčila Waltera Sterna, aby právě pro debutový singl Audio Bullys natočil videoklip. To on byl totiž zodpovědný za filmový materiál třeba u Teardrop pro Massive Attack, Firestarter pro Prodigy nebo Bitter Sweet Symphony pro Verve. Sami dobře víte, jak úžasné tyhle videoklipy jsou a nejinak tomu bylo i v jeho budoucí práci pro Audio Bullys. Klip byl sice úplně odlišný, než v těchto třech případech, ale kouzlo měl veliké a diváky znuděné stále těmi samými scénami, si před televizi snadno přitáhl.

Teď už to chtělo jen značku Audio Bullys řádně provařit a jako ideální způsob se ukázal set pro (dnes už bohužel zaniklý) magazín Muzik, s obrovskou čtenářskou základnou po celém světě. Ten mix šestnácti skladeb s hrdým názvem Hooligan House - The Sound Of 2003 se objevil jako příloha hned prvního čísla tohoto roku a oproti jiným přiloženým CDčkům se podstatně odlišoval. Tom tu samozřejmě bezchybně skladby třeba od Cassius, Mouse T., Inland Knights, Dr. Kucho & Wally Lopez umíchal, neopomněl zařadit ani instrumentální podobu vlastní (a tehdy i novinkové) We Don´t Care, ale ty skladby byly přeci jen jiné... Byl to Simon, jenž si vzal mikrofon a jindy pouhé instrumentálky doplnil svým rapovaným monologem. Od téhle chvíle už každý věděl, co to vlastně ten nový, ten hooligan house, vlastně je. Pro jedny se zrodila šance, jak jejich více než patnáct let prioritní styl oprášit, druzí jen nechápavě kroutili hlavou nad tím, kam se jejich oblíbená muzika posunula. Vždyť to znělo, jako když se notně alkoholem posilněný fotbalový fanoušek, ke všemu právě vyhozený z hospody, potlouká potemnělými ulicemi a pěkně od plic nadává na všechno, co se mu právě dnes honí hlavou... :)

Každopádně vlnu zájmu se Audio Bullys podařilo rozvířit a hrnout se začaly i první nabídky na jejich živá vystoupení. Tom může dnes s úsměvem vzpomínat na svou premiéru v Milk N´2 Sugars, protože kapacita klubů, v nichž živě vystupovali, se stále zvětšovala a také je toto léto publikum mělo šanci vidět i na velkých festivalech. Po jejich prvním festivalu v historii, legendárním Homelands, to šlo ráz naráz. Fuji Rock Festival v Japonsku, La Route Du Rock ve francouzském Saint Malo a v jeden den dokonce vystoupili jednak ve stanu labelu Subliminal na Creamfields, ale také v tanečním stanu na festivalu Reading. Diář se jim úspěšně plní místy celého světa a bude určitě zajímavé pozorovat, zda se jim z toho cestování a nenadálého úspěchu nezatočí hlava. Ti, co se za nimi na jejich vystoupení bohužel nedostali, však také nepřišli zkrátka. Label Source je dokázal uspokojit alespoň další nadílkou jejich singlů. V květnu to byla již druhá ukázka z alba Ego War, singl hned s dvěma A-stranami The Things/Turned Away a krátce nato se 18. srpna narodil singl třetí - Way Too Long. Na mě teď je, abych vás s obsahem debutového alba Ego War blíže seznámil, držte si tedy klobouky, jde se za chuligány - navštívíme spolu Hooligan house!

Desku nám kupodivu neotevírá žádné intro, jak je dneska zvykem, ale regulerní track. Ten úplně první má název Snake (MP3) a určitě oceníte výborný zvuk, který nás doufám bude provázet celým albem. Čekal jsem jednoduchou tucku, ale Snake má nikam nepospíchající tempo, jasně tu čerpá z předchozích britských stylů speed garage a 2-stepu (i když z toho spíše výjimečně). Nad Simonovými pěveckými výkony vám budou už brzy cukat koutky. Zdá se, že dnes už opravdu ke štěstí a popularitě stačí jen posbírat slůvka, která se rýmují a ty pak pod elektronickou přikrývkou vhazovat mezi posluchače. Zajímavá jsou echa a počítačové deformující rejstříky!

100 Million je podstatně hravější a také údernější. Krátký saxofonový sampl, místy záměrně zašmodrchaný, se tu míhá nekontrolovaně celým trackem. Simonovi se pusa hned tak nezavře a tady jeho rapovaný monolog určitě oceníte, takhle rychle vám to totiž stoprocentně nemluví. :) Jednoduchá kytarová figurka s kvákadlem se stará o melodičnost, pár scratchů pro zpestření a hlavně dechy tu mají zelenou.

Třetí Way Too Long jistě překvapí svojí miniaturní stopáží (2:13) a jak už to tak bývá, když docházejí nápady, je třeba se poohlédnout po nějakém zajímavém úryvku z minulosti. Hoši tak sáhli po samplu od Elvise Costella a na něm celý track postavili. Po hudební stránce nic moc - donekonečna se opakující smyčky, nad vším hřímá Simonův hlasový kolovrátek, pár filtrů, aby se neřeklo a stále dokola a ještě jednou a najednou se na displeji ukáže 2:13 a vy víte, že nic dalšího, už se nedozvíte. Jeden zbytečný song, který bude prodávat snad jen už jednou vymyšlený motiv od slavného rockera.

Turned Away (Radio Edit) získala do vínku 2-stepovou rytmiku a působivý je krátký útržek naechované harmoniky, která se tu stará o nosnou melodii. Na druhé straně jednoduchá basová linka poctivě tvrdí muziku, oproti předchozímu a poněkud vlažnějšímu adeptovi desky. Turned Away hýří přímo přepychovým množstvím různých krátkých doprovodných samplů, ať už je to cinkání ledových kostek o skleničku, či kostek k házení, slyšíme i vášnivé vzdechy, stříknutí spreje, nebo výbušnou salvu. Ty skladbu příjemně oživují, pískání tu naopak působí trochu pubertálně a Simon je tu spíše v poloze vyprávěcí, než aby střílel znovu svá slůvka, jako kulomet...

Pátá Real Life dala klukům ve studiu zřejmě tu největší práci. Poskládat všechny ty samply, efekty, echa a filtry do kompaktního celku, aby žádný z nich nikam nevyčníval, muselo dát pěknou fušku. Vzduchem lítá na co si jen vzpomenete, mašinky poctivě odvádí svou práci, Simonův hlas je nepřirozeně elektronicky zkreslen do jakéhosi vysílačkového rejstříku a i přesto, že by opravdové terno mohla tahle skladba udělat tak tři roky nazpátek, věřím, že i dnes by na parketech mohla zabrat. V tom případě by to ovšem pro diskžokeje chtělo nějakou extended verzi, takhle by měl chudák s mícháním poněkud problémy. :)

We Don´t Care (Dirty Version) (MP3) si o první singl z této desky přímo říkala. Obzvlášť, když Simon všechny s refrénem hned na začátku seznámí. Živě si umím představit rozjařené turisty, jak donekonečna opakují spolu s ním "Je nám to jedno!", pošťuchují se u toho, objímají se, půlitry cinkají a všichni mají radost z toho, jak tomu druhému po takovém pivním výkonu ten tanec opravdu nejde. :) Ukázkový příklad pro hooligan house - uvidíme, zda budou po Audio Bullys nějací pokračovatelé, prozatím je nějak ticho po pěšině... Po hudební stránce hodně drsné klávesové figury, smyčkám se tu daří a s palbou stroboskopů a mlžným oparem parket určitě ožije!

Také sedmá Face In A Cloud už čerpá z toho, co už jednou bylo vymyšleno. Tentokrát si Audio Bullys sáhli do repertoáru Joe Cockera, odkud si ústřední úryvek vypůjčili. Skladba je tím pádem zcela odlišná, než jejich ostatní. Jednak tu Simon nerapuje a také si užíváme sem vměstaného hlasu někoho, kdo opravdu zpívat umí. Tenhle track je navíc hodně veselý a hlavně nestaví na tolik průhledných šablonách, které už přeci jen trochu nudily.

Také v osmé The Tyson Shuffle se obejdeme bez Simonova rapu. Jako by se chlapci inspirovali poměrně velkým boomem okolo Basement Jaxx, je tenhle track napěchován různými ukvílenými sirénami vysokých frekvencí, postrádá však daleko větší hravost a hlavně originalitu téhle dvojice, s níž před publikum v tom roce 1999 nastoupili. Ku prospěchu věci snad svědčí jen to, že stejně jako v předchozím případě se tahle skladba od tradičního stylového záběru Audio Bullys přeci jen liší! Volné tempo, houpavý rytmus, čistý křišťálový zvuk, zajímavé programování, na žebříčky hitparád však tenhle kousek nedosáhne ani náhodou...

The Things (Album Version), tedy další singl z této desky, by s trochou přimhouřenýma očima mohl soupeřit s hip-hopovými skladbami tam, kde se tenhle styl narodil. Jenže... Zhruba po půl minutě, kdy jste překvapeni z toho zvolněného tempa a změny nálady, se to najednou vše zvrhne a skrze palbu tříštivých zvuků, nepřehledné atmosféry a zběsilých samplových skládaček může na aspiraci do rodiny černé muziky tenhle track určitě zapomenout. Přesto z něho čiší dobrá nálada, přílišná agresivita je tatam a táhlé trumpetky jako by nutily vzít do rukou zapalovač a vlnit se ze strany na stranu. Občas Audio Bullys opravdu svými nápady umí překvapit. Bohužel jen občas. :(

Desítka Veteran by klidně mohla spadat do v Británii tolik oblíbeného stylu UK garage. Rytmus má k 2-stepu hodně blízko, rap tu připomíná partu Artful Dodger, Simon se tu dokonce snaží zpívat, ovšem po textové stránce je to fakt bída. :( Hudebně nic převratného, Tom na klávesy statečně opakuje stále stejné akordy a ty tři minuty vám příliš rychle uběhnou bez toho, aby vám vůbec něco zásadního předaly...

Oproti tomu The Snow (MP3) je už jiným šálkem kávy. Zní, jakoby se na chodníku potkali Armand Van Helden s Olavem Basoskim a do studia zaskočili přeměřit své síly. Armandovy trumpetkovité melodie, mistrovské filtrování, proti tomu Basoskiho triumfální basové linky a odborně vyčištěné houseové spodky s dávkou dynamiky, to všechno tu je... Nebýt toho zpěvu, věřím, že by se tenhle track, který mimochodem vyšel také v limitované edici jako 10" pro ty šťastnější diskžokeje, v našich luzích a hájích hrál. Konečně něco pro mě stravitelnějšího, nebo že bych hooligan houseu jen opravdu nerozuměl?

Také I Go To Your House se tvorbě Audio Bullys trochu vymyká. Jako nosná je pod tou zvukovou spletí použita bicí linka, tolik připomínající čím dál vykrádanější Jacksonovu klasiku Billie Jean. Skladba šlape poměrně hladce a hybně, také Simonův hlas sem vkusně zapadá a častá echa v přechodech pozvednou vaši pozornost. Věřím, že kdyby si s ní pohrál nějaký zdatný producent, v tuhle chvíli mě napadá třeba Bushwacka!, její hitovost by byla zaručena. Takhle jen jeden z těch lepších tracků alba Ego War.

Třináctá Hit The Ceiling rozčísne ticho poněkud nejistým Simonovým hlasem, který si tu zkouší refrén své další skladby. Ta ničím z doposud naposlouchané tvorby Audio Bullys nevybočuje, snad jen Simonův hlas je postupně balen do elektronického obalu a Tom se vytasil s novými zvuky. Pro závěr si ponechal kouzlo efektu Flanger, který se tu po pár vlnách sklouzne, ale nic nového pod sluncem. Vaří se jen z odstáté vody a ta ke všemu nemůže dosáhnout bodu varu. :(

Poslední skladba debutu Ego War slibovala třináct a půl minuty záznamu. Už předem jsem po všech těch radio editech tušil nějakou boudu. Po čtyřech a půl minutách zjišťuju, že jsem se nespletl. Až při pohledu do bookletu jsem se dočetl, že tu pauzu před tzv. hidden trackem věnovali Audio Bullys svému zemřelému kamarádovi Vizovi. Opravdu netradiční "minuta ticha", která si žádá ocenění! Sama Ego War připomíná s trochou vůle slavné Orbital a netradiční je určitě i rozevlátý breakbeatový rytmus. Simon však nepřijde zkrátka ani zde a tak může posluchačům názorně představit, jak vypadá typická válka ega. Z nadějného počátku už jsme opět v tom novém hooligan houseu a po Orbital ani památky. Po čtyřech minutách ticha se nám ozývá skladba další, která už v tracklistu není uvedena, v níž se Audio Bullys blíže představují a také tu přejí svému kamarádovi "Rest In peace". Ten track je v jejich tvorbě také atypický, spíše znovu zařaditelný do hip-hopu a hodně ponurý a hodně chladný...

Závěr: Moc médií je silná a Velká Británie svým vymýšlením tanečních stylů přímo pověstná. Speed garage, 2-step a teď hooligan house? "Co bude dále?" můžeme se ptát už teď. Tyhle styly s jepičím životem stejně jako rychle přišly, také stejně rychle odcházejí... Audio Bullys na mě žádný dojem neudělali a pokud byla snaha ten tolik profláklý houseový rytmus oživit, pak vyznívá zcela naprázdno. Zřejmě jen jedna sezónní záležitost, po níž za pár let nikdo ani nevzdechne!

Bodové hodnocení: 2/10

Myclick

Audio Bullys - Ego War (tracklist)

1. Snake - 3:36 (MP3)
2. 100 Million - 3:31 
3. Way Too Long - 2:17
4. Turned Away (Radio Edit) - 4:20
5. Real Life - 3:30
6. We Don't Care (Dirty Version) - 3:30 (MP3)
7. Face In A Cloud - 3:44
8. The Tyson Shuffle - 3:39
9. The Things (Album Version) - 3:48
10. Veteran - 3:17
11. The Snow - 4:37 (MP3)
12. I Go To Your House - 3:34
13. Hit The Ceiling - 3:28 
14. Ego War - 13:25

Vydal: Source (2003)

Web: http://www.audiobullys.co.uk

© 2003, Techno.cz. text: Myclick (myclick@techno.cz), Foto: archiv