Josef Sedloň: "Hudba je pro mě Bůh!"

Minimálně pro velkou část pražského publika znamená tvoje osoba určitého průvodce hudebním světem a myslím si, že pomalu už dorůstá generace, která tě, co se týče hudby, může nazvat takovým svým “tatínkem.“ O tatínkovství dnes ještě řeč bude, ale každopádně začneme tak, jak jsme u našich profilových rozhovorů zvyklí. Můžeš se nám představit, prosím?

Narodil jsem se šestého prosince v roce šedesát devět a pocházím z Prahy. Jsem jedináček, ale za to jsem měl spoustu sestřenic. Odmalička jsem miloval kolektiv a rád byl mezi lidmi. Základku jsem dělal Na Planině a později vystudoval gympl v Ohradní na Praze 4. V roce osmdesát osm jsem se hlásil na ekonomku. Úplně jsem v té době ještě nevěděl co chci dělat, ale jedno mi bylo jasné – že v komunismu žít nechci. Dokonce jsem si říkal, že emigruju a proto jsem si také vybral obor zahraniční obchod. Záhy však přišla revoluce a objevil jsem se dokonce i v centru dění. Měl jsem hlavu vyholenou do půl hlavy, takže si mě policajti hned vybrali…

K tomu se ještě dostaneme, Josefe.  Bylo by dobré, kdybys trochu zavzpomínal na svoje rodiče a atmosféru doma. Měli podobnou vášeň pro muziku jako ty?

Ani tatínek a ani maminka nebyli žádní hudebníci. Otec byl architekt a máma ekonom na Ministerstvu kultury. Oba byli vysokoškoláci, avšak nestraníci. Byli jsme taková intelektuální rodina. Máma mi od mala často zpívala. Hodně měli rádi přírodu, táta se třeba staral o stromy na našem sídlišti…

Kdys u sebe poprvé zpozoroval budící se zájem o hudbu?

Když mi bylo šest, tak jsem zpíval v Kuhnově sboru a od desíti let jsem se učil hrát na kytaru, spíš klasiku. Moc mě to nebavilo a až pod dvou letech hraní jsem začal chodit na takové ty trampské písničky. Zajímavé je, že jsem vždy toužil po klavíru. No, abych neodbíhal. Od učitele, co mě učil hrát, jsem si de facto poprvé nahrál Kraftwerk a poprvé i Pražský výběr. To mi bylo nějakých dvanáct, třináct. Pak jsem měl ještě Floydy, které přinesl brácha mého spolužáka. Myslím, že je v té době dovezl z Jugošky. Jinak doma se poslouchalo spoustu věcí, třeba i Abba, Boney M, Druppi, Beatles a hodně italský muziky, hlavně popík. Na tom jsem prostě vyrost.

Co ten Pražský výběr? Měl jsi je rád?

Strašně jsem je miloval! Ten mě úplně hrozně moc ovlivnil. Žral jsem je do poslední noty. Ještě mě tenkrát v tom 83 hodně bavil Abraxas. Pak tam byl moment, kdy jsem někdy ve třinácti letech začal poslouchat Bayern 3, což bylo německý rádio, které jsem chytal z antény, tajně postavené na střeše. To bylo období, kdy jsem začal baštit Talk Talk, Bronski Beat, F.G.T.H., Falco, OMD a takový ty věci. Sledoval jsem hitparádu a nahrával hodně věcí svým kamarádům. Snažil jsem se mít přehled a nahrával tak písničky třeba i od Modern Talking.-) Zásadní změna přišla tak v těch šestnácti, kdy jsem začal chodit na burzy.

Kde to bylo? Třeba Rodriguéz chodil na Letnou…

Chodil jsem na Smíchov a pak do Krčáku. A pak na ty legální ve Slováči.

Jak na tebe působilo, že je burza desek a nosičů s muzikou ilegální?

No úplně famózně! Vždycky jsem si říkal, že v nejhorším utečeme. Hrozně jsme šetřili s kámošem na desky, v té době stály třeba i 400 korun. To byly strašný prachy. Půjčovali jsme si je navzájem, nebo si je kupovali dohromady. Byla to doba určité komunity.

Okej, jsme v období střední školy. Hodně lidí v té době začalo koketovat s punkem - měl jsi to stejně? Přeci jen vyholená hlava do půl…

Ne! Já jsem to o punku nikdy neměl. Spíš jsem poslouchal ten postpunk a novou vlnu jako Joy Division, Siouxsie and The Banshees, The Cure, U2 a podobně. Objevoval jsem postupně kapely na 4AD Dead Can Dance, Cocteau Twins, This Mortal Coil, do toho ke mně přicházel i tzv. Rock v opozici, což bylo takové hnutí v sedmdesátých letech – hodně o experimentu v jazzu, vážné hudbě a rocku. V podstatě avantgardnější fúze a kapely jako Art Bears, Univers Zero, Art Zoyd ad. Bylo to vše pro mě nové, nepoznané a vyvolávalo to ve mně neuvěřitelné pocity.

Co třeba později Laibach?

To přicházelo krátce po tom. Industriální kapely jsem taky miloval včetně Einsturzende Neubauten nebo i 23 Skidoo či Test Dept. A Laibach jsem žral, protože měli propojenou hudbu, divadlo, balet. Byli něčím geniální. Hodně lidí je bohužel chápalo o nacismu, ale já je měl rád spíš takovou retro náladou. Bylo to vzájemně hodně kultivovaně propojené. Chodil jsem oblékaný trochu do 30./40.let, starou košili po dědovi, podkolenky, pumpky, ale žádnej nácek jsem samozřejmě nebyl!

Když jsi byl takový nadšenec, kam jsi chodil na koncerty nebo diskotéky?

Asi ve čtrnácti letech jsem byl poprvé na diskotéce v Alfě. Dobře jsem si zatancoval, ale vůbec mi tam neseděli ty lidi. To už tak podvědomě cítíš, že je to o něčem jiném, než o tý hudbě. A to sem nikdy neměl moc rád. Prostě se tam začnou rozpouštět společenský a sociální problémy těch lidí. Místo toho, aby je ta muzika spojila, tak furt hledaj, kde by se rozpojili. A to mě vždycky strašně mrzelo. Hudba spojuje a díky tomu jsi vlastně schopnej „se napojit“. Hudba je bůh! Alespoň pro mě. Jedna z forem jednoty. No. Pak jsem se byl ještě podívat na jedné videodiskotéce kdesi na Václaváku. Hrozně mě lákalo vidět obrázky. Byl jsem po tom krvelačnej, protože tady to do té doby nebylo. Tam mi to ale taky nesedělo, takže jsem návštěvy podobných míst rychle zavrhnul. Jinak co se týče konzíků, tak hodně jsem chodil třeba na Chmelnici.

Co 007 na Strahově? Já tě s ní mám trochu zafixovanou…

V té době už existovala, ale já jsem o ní nevěděl. Poprvé jsem ji poznal v březnu roku devadesát, kdy jsem tam vedl nějaký Angličany. Pozval nás tam kámoš, co to dělal a pár měsíců na to mě vyzval, abych tam začal hrát s ním. Po revoluci jsem tam vlastně poprvé veřejně vystoupil jako DJ. Když teda nepočítám hraní na táborech a školách v přírodě. Ten týpek pak jednou dělal koncert, na kterém hodně provařil a najednou zmizel. No a mně to tam najednou zůstalo celé na krku. Naštěstí se to chytlo…

Vždycky jsis říkal Josef Sedloň, nebo jsi jako DJ měl i svojí přezdívku?

To jsem člověče nikdy neměl! Vlastně na prvním stupni na základce mi říkali Sísa. Nijak jsem o tom nepřemýšlel. Nikdy jsem přezdívku nepotřeboval a v partě ani žádnou neměl. Vždy jsem byl prostě takový individualista, i když si tak vůbec vlastně nepřipadám.

Hele, dáme si teď trochu break od muziky, co ty na to? Popovídej mi o té revoluci, když jsi byl v davu…

Šli jsme z Vyšehradu a dostali jsme se na Národní třídu. Policajti uzamkli zadek a oddělili nás od ostatních. A pak to bylo dost hustý. Mám to štěstí, že když je nějaká krizová situace, jsem naprosto v pohodě.  Bylo hodně zvláštní, protože jsem viděl holky, které se tam mačkaly a my jim nemohli pomoct. Zásahovka pak utvořila koridor, kterým jsme jakože mohli projít. Už jsem byl skoro tam, ale najednou na mě nějakej tlustej chlápek v helmě ukázal. A protože jsem byl vysokej a měl jsem koženou bundu, navíc vyholený do půl hlavy…čtyři bareťáci mě čapli a hodili do toho průchodu, kde měli umlátit toho kluka a začli mě bít pendreky. Zbili mi záda a trochu rozbili hlavu. Naštěstí mě pak nechali bejt. Bylo to hodně emotivní. Navíc pak přišla doba, kdy jsme hned začali cestovat. Okamžitě jsme odjeli do Berlína pro desky.

Jestli se nepletu, tak v té době jsi také absolvoval civilní službu v Rozhlase a měl pořad na Mikrofóru. Co vůbec celé tvoje působení v éteru?

Tam jsem se dostal přes jeden rozhovor o hraní na Sedmičce. Pak jsme dostali s Pavlem Kracíkem možnost tam od září 90 dělat pořad Nezávislá scéna, hodinový hudební týdeník, půlka z domova a druhá ze zahraničí. Tam jsme hráli takový dema Gun Dreams, Betlemy 77, Vanessu Del Rio, ale také Pixies, Charlatans, Cocteau Twins, Dead Can Dance aj.

Jak to bylo s Radiem 1?

V listopadu pak začalo také Rádio Stalin. V té době jsem byl v zahraničí, ale dobře jsem se znal s Jirkou Neumanem, který byl jedním se spolumajitelů. Jirka se mi ozval, protože věděl, že dělám pořad v Českém rozhlase a nabídl mi vysílání. Takže od patnáctého února devadesát jedna jsem už začal na rádiu Ultra. Teprve potom se to přejmenovalo na Radio1. No a už je to více než patnáct let!-)

OK. Taneční scéna v Praze a tvoje začátky.

Pamatuji si ještě na takovou tu undergroundovou scénu po revoluci, která ještě neměla tolik společného přímo s taneční scénou. Chodívali jsme do Repre a do ULUV. Bylo to v podzemí paláce Adria. Tam byly výborný prostory, hráli tam Carter USM. Taneční  hudbu jsem pak tlačil na Sedmičce až tak od roku 92, pak U Zoufalců, v Klubu 19 na Kladně a pak taky v Bunkru…

Co třeba Misch Masch nebo Sluníčko, či jiná legendární místa?

Misch Masch mi přišel  jako děsná smažárna. A to mě nikdy nelákalo. Potkával jsi tam sice v pohodě lidi, ale taky pořádnej póvl. Já spíš chodíval do Ubiquity, pamatuju tam s Pavlem Bidlem náš slavný první trip. On to tehdy trošku odskákal.  Já si pak pamatuju, jak mě cestou domů fascinoval zvuk eskalátorů nebo jak jsem pak doma tancoval na drkotání pračky.

Teď mě napadá, znal ses v té době třeba s Davidem Urbanem? Shodou okolností jsme dělali profilový rozhovor na úplně stejném místě asi před rokem..

Davida znám ještě z doby před revolucí jako člena kapely M.I.O.S. alias v překladu do čestiny „Žampiony v našich botách.“ Výborný ambient industrial, zaujalo mě to tenkrát. Pak jsme se asi potkali až na Radiu 1.

Dobrá. Posuňme se do druhé půle našeho povídání. Kdy jsi začal dělat svoje první party?

To už bylo v Bunkru, kdy jsem občas sem tam někoho dohodil jako Xmarks The Padwalk. Pak jsem dovezl v 94 kapely Spooky a Fluke na akci Black Death a později jsem se seznámil s Igorem a Markem.Vznikl impuls dělat něco nového a stalo se to, což je pěknej úlet. Před tím jsme se vůbec neznali a každý jsme byli trochu někde jinde.

Bod pro naše povídání celkem zásadní. Vznik agentury Lighthouse. Kdy to tedy přesně bylo?

V roce devadesát pět. První akci jsme dělali na podzim - koncert industriálních kapel v Roxy. Pak jsem dělali zájezd na Tribal Gathtering do Mnichova a v 96 pak Salt Tank, Spooky, Dave Clarke a v 97 pak asi první velký festival tanečního typu byl asi Open Air Field. Já jsem měl na starosti boooking, Igor média a Mára produkci. Nejhorší pak bylo, že všichni začali kecat do všeho a pak z toho byla pěkná ponorka.

Jakým způsobem jste se dostali ke konceptu Lucky People Center?

Sponzor věděl, co děláme a dal nám nabídku na festival. První akce byla v Letňanech na letišti.

Od té doby jste zprodukovali poměrně solidní sérii festivalů LPC Open Air Field. Většina lidí na nich v té době byla a určitě je řadí mezi ty nejzdařilejší. Z jakého důvodu jste skončili a agentura zanikla? Bylo to způsobené konkurencí  - a tady se dostávám ke jménu, které jsem záměrně už naťukl – Davida Urbana a jeho Roxy Planet?

Konec byl způsoben více faktory. Finanční byl samozřejmě ten zásadní, kdy jsme právě v roce 2003 prodělali kalhoty na 4. ročníku OAF. Bylo to daný samozřejmě i zbytečným umístěním festivalu Planet Roxy týden před nás. Zplakali jsme všichni, ale popravdě se mi to už dělat dál stejně nechtělo, hlavně s osobních důvodů.

Pro mladší čtenáře a laiky položím poměrně obligátní otázku. Vím totiž, že na ní máš vždy jednoduchou odpověď. Jak se vlastně takový festival dělá?

No prvně musíš sehnat peníze, protože nic takového ze vstupného prostě zaplatit nemůžeš. To se jednoduše nedá. Druhá věc je sehnat místo, které je dobře dostupné. Potom musíš udělat program, který přitáhne lidi, promo a reklamu a nakonec festival postavit. Musíš vytyčit místo, postavit stany, plot a všechno ostatní. Celá stavba od vytyčení plochy po úklid trvá třeba těch pět dní. Někdy i víc. Je to hrozně vyčerpávající, hlavně to, že se to nahrne do jednoho dne.

Jasný. Když se tak zamýšlím, co vlastně všechno teď děláš? Jsi DJ, moderátor.. .

Na Radiu 1 dělám teď pět pořadů, v Českým rozhlase pak dva na stanici Vltava, Čajovna. Hraju v klubech, hlavně i mimo Prahu. Rozjel jsem také ve spolupráci s Akropolí, novou koncertní sérii Music Infinity a taky příležitostně píšu …

Takže můžu říct, že jsi novinář?

Já nevím. Jsem DJ a všechno se to vlastně motá kolem hudby. Těžko říct co jsem. Jestli promotér, DJ, moderátor, novinář nebo co. Co se týče hraní, tak bych rád v budoucnu měl u sebe třeba zpěvačku nebo rappera. To by mě celkem bavilo. Doteď jezdíme vlastně jen s Car-Lem, který hraje na buben.

Napadá mě takhle… jak bys lidem doporučil poslouchat muziku?

Nejlepší je zamknout se do temné místnosti a poslouchat. Bohužel tohle se mi neděje. Já musím muziky naposlouchat strašný množství a tohle prostě nestíhám dávat. Osobně si nejlépe muziku poslechnu v autě.

Dobrá. Pojďme si do závěru našeho povídání hodit trochu lifestyle. Co tvoje rodina?

Mám dvě děti, Samuela, který mu je 6 a půl a půjde letos už do školy a pak Lindu, tý je 2 a půl a od bráchy se rychle učí!-) Jinak ale bohužel nežijeme společně, máme dva byty a někdy spolu jsme a někdy ne, i z důvody mé práce. Často se scházím s přáteli a povídáme o muzice, životě, bytí ... Jinak samozřejmě žiju muzikou, rád chodím na koncerty, ale zajdu i do kina, na výstavu. Divadlo už jsem tedy nedal dlouho, bohužel.

Pociťoval jsi na sobě nějakou mentální změnu, když se ti narodily děcka? Já jsem to celkem silně pozoroval na Danu Kafkovi, ze kterýho vyrost „slušňák taťka“. Kde jsou ty časy, kdy se s ním kalilo naplno…

Víš, to je prostě úplně přirozený. Najednou máš zodpovědnost. Změní se ti rozdělení času pro sebe. Ale je to krásný pocit. Dítě je vlastní samostatná bytost a ty ho de facto jen materiálně zajišťuješ a dáváš informace a přirozeně se mu věnuješ. Tím se de facto i do něj otiskuješ, ať chceš nebo ne, a to i se svýma špatnostma.

Fajn. Finále … Sportuješ? Jakým způsobem vlastně relaxuješ? Stíháš třeba navštívit divadla nebo kino?

Sportuju rád, chodíme s klukama z gymplu už 20 let každý pátek na halový fotbálek a pak do hospody. Jinak v létě rád plavu v přírodě, hraju tenis, v zimě ty lyže nebo snowboard. Relaxuju už i fyzickou prací, procházkou v přírodě nebo i poslechem klidné hudby. Rád poslední dobou taky vařím, to je asi nejlepší meditace:)