Agent: "Jezdili jsme na festivaly do Anglie a Německa."

Martine, na začátek se pro představení zeptám na statistické údaje. Kdy a kde jsi se narodil?

Narodil jsem se v roce 72 v Praze, ačkoliv rodiče tou dobou bydleli v Benešove. Pražákem jsem se stal od tří let a do dnešního dne jsem bydlel na několika místech v různých částech Prahy. Nejvíc mi k srdci přirostly Petřiny a starý Barrandov, kde bydlím doteď. Vyrůstal jsem na Petřinách kde jsem měl díky množství parků ideální podmínky pro řádění. Jako každý kluk jsem miloval jízdu na kole a i když jsme nejprve měli s bráchou jedno dohromady, já díky tomu, že jsem o dva roky mladší než on, jsem většinou končil ve škole dřív. Dřív sem taky byl doma a hned sem ujížděl někam za klukama ze třídy. Brácha díky tomu byl vždy v nevýhodě a moc si kolo neužíval. Doma jsem to ale díky jeho váhové převaze zase schytal já. Takto se to opakovalo skoro každý den. Někdy to končilo i tím, že mě brácha vyhodil bosého a v pyžamu ráno z okna. Byla to jeho oblíbená pomsta a zvláště v zimním období trochu studily nohy. Já, abych mu to vrátil, jsem takto bosý a v pyžamu vždy oběhl celý blok, aby mě viděli sousedi a vše se doneslo mámě, která to zase nandala bráchovi. Jindy mě zase strčil pod koberec a ten pak po obvodu zatížil nábytkem tak, abych nemohl ven. Prostě taková klasická sourozenecká rivalita.

Jaké bylo tvoje dětství? Zlobil jsi nebo jsi byl hodný kluk jak se sluší a patří?

Podle slov všech z rodiny včetně mojí Mámy jsem byl nezvladatelné dítě. Zlobil jsem co to šlo a některé moje příhody ze školy by myslím stály za zfilmování. Jednou jsem dostal během jedné hodiny pět poznámek, jejichž znění bylo naprosto stejné. Měli jsme tehdy suplovanou hodinu a já jsem si řekl ještě se spolužákem Veselým, s kterým jsme patřili mezi dva největší lumpy z celé školy, že učitele rozhodíme. A rozhodili. Patřil jsem na
základní škole k nejhorším žákům v klasifikaci, často jsem propadal a měl jsem i dost dvojek z chování. Jednou jsme vystoupili z Veselým z vlaku při jízdě na školní výlet, tuším do Babiččina údolí, a nikomu nic neřekli. Prostě nás to táhlo jinam. Výlet se změnil ve hledání Nauše s Veselým a na Babiččino údolí nedošlo. Nedávno jsem viděl reportáž jak nějací kluci jezdí v Praze mezi vlaky metra a na ojích tramvajích. To my už dělali tehdy s Veselým na základce. Pamatuju se, že to byl poprvé jeho nápad. Po základce mě máma radši odvrhla na učiliště do Mladé Boleslavi, protože to bylo levnější a měla víc klidu. Nevím čím to, ale od prvního dne jsem prokazoval nejlepší výsledky a celým učňákem jsem prošel s vyznamenáním a maturoval levou zadní. Jenže to už jsem měl Boleslavi plný zuby a taky těch komunistickejch agitátorů, co mě furt táhli do strany.
Pamatuju se jak nemohli pochopit, že nejlepší žák z celého učiliště nechce vstoupit do SSM a kandidovat do KSČ. Díky tomu, že jsem byl opravdu s prospěchem i v dílnách nejlepší, mi to prošlo. Ostatní dostali nůž na krk. Buďto SSM nebo jdeš. Do školy jsme samozřejmě nesměli chodit v botách a museli se přezouvat to bačkor. Já jednoho dne přišel se zlepšovákem a přinesl si návleky z nemocnice. Za chvíli to nosila celá škola, ale to se už nelíbilo řediteli a všem učitelům. Byla kvůli tomu i zvláštní rodičovská schůze, kde se to úplně vážně řešilo. Samozřejmě šlo o vzdor učitelům a na argument proč to nejde ve škole, když to jde v nemocnicích, kde je daleko větší nutnost čistoty a udržení hygieny, nevěděli co říct. Skončilo to tak, že jsem v návlecích do školy chodil dál a ostatní nesměli. Nebyl jsem moc oblíbený. Jednou jsem vypustil fámu, že sem právě slyšel v rádiu to, že umřel Husák. Vychovatelka z internátu nám dala na druhý den volno a pustila nás domů. Když se potom přišlo na to, že to byla fáma, bylo docela horko. Nakonec jsem to zase neodnesl já, protože jsem vše zručně zakamufloval. Takhle bych mohl pokračovat myslím dál. Prostě jsem byl dost nevyzpytatelnej a dost jsem zlobil, ale díky tomu, že jsem se učil na jedničky, mi to procházelo.

Takže jsi byl docela číslo koukám. Co hudba? Co tě provázelo dospíváním?

O hudbu jsem se do svých cca 18ti let moc nezajímal. Nějaké disco, ale vážně nic moc. Na diskotéky jsem chodil samozřejmě kvůli holkám a ne hudbě. Nedokážu řict co se mi líbilo, nemám konkrétní vzpomínky. Pamatuju se, že ve škole hodně frčel metal a polovina třídy chodila v džískách s nášivkama metalových kapel.

Elektronická hudba tě tedy oslovila jak? Dá se říct, že to byl asi zlom, že?

Hudba jako taková mě zasáhla naplno až v nějakých 19ti letech, kdy jsem objevil The Cure a také jsem poslouchal Oceán. Přivedla mě k těmto kapelám moje tehdejší holka, která v tom celkem jela. Tou dobou jsem nastoupil v Praze do tehdy se rodícího Popronu a tam jsem měl k hudbě hodně blízko. Zvláště po hudebním hladu, který za komunismu byl. Popron začal vydávat desky v licenci různých interpretů a později i dovážet většinu desek z katalogů velkých firem. Bylo to období nového média CD a ne každý měl CD přehrávač. A díky Popronu jsem se seznámil v roce 90 s Josefem Sedloňem, který tam občas zavítal. Časem jsme se skamarádili a on mě na dlouhou dobu hudebně ovlivnil.
Pamatuju se, že první koncert elektronické kapely, který jsem navštívil byl koncert The Blind v Edenu v roce 1990, který pro změnu pořádal Kristian Kotarac z nynější Next Ery. Pak následovaly další koncerty, Young Gods, Front Line Assembly, Project Pitchfork atd. Takže těžiště mého hudebního zájmu bylo na několik let EBM. Jenže čas běžel dál a přišly první párty. Josef jezdil každé tři týdny hrát do klubu 19 na Kladně a já začal jezdit s ním. Mimo to samozřejmě jezdil na sedmičku kde hrál EBM. No a na Kladně byla první párty, kde jsem hrál. Postupně jsem si koupil gramce a mixák a každý čtvrtek navštěvoval legendární akce v Radosti, kam tou dobou Christof z Planet Alfy vozil převážně německé dje. Bylo to super období. Pamatuju se na naše středeční dýchánky u mě doma, kam každou středu chodili Josef, Standa Zíma a další kamarádi a trénovali jsme mixování, protože já jediný jsem měl tou dobou technicsy a mixák :).
V té době se tolik neškatulkovalo, ani nevycházelo tolik desek na vinylech, takže jsme hráli páté přes deváté, ale byla to úžasná doba. Jezdili jsme na koncerty a festivaly do Anglie a Německa. Na koncerty Orbital, Prodigy, Mobyho a tak podobně, protože u nás nebyla šance je vidět.

Co vím, tak hudba jako taková tě začala provázet i v profesním životě. Jak to vlastně bylo?

Po dvou letech strávených v Popronu jsem šel dělat ještě k jedné nevýznamné distribuční společnosti a pak jsem zakotvil v Loděnicích, kde jsem měl na starosti rozjetí distribuce vlastního vydavatelství. Také jsem otevřel a vedl několik podnikových prodejen s hudebními nosiči po celé republice. Měl jsem volnou pracovní dobu, což tehdy nebylo moc obvyklé a mně to maximálně vyhovovalo. Vydal jsem tam také desku svým kamarádům z kapely Tom is my sugar, která se prodávala výborně a dodnes je ceněná. Bylo to v období Sebastians a kytarových Exctasy of St. Theresa. Měl jsem se tam fakt dobře, ale jednoho dne jsem se prostě a jednoduše rozhodnul odejít a věnovat se pouze a jen djingu. Bylo to 1.1.1996. Od té doby jsem profesionální dj.

Úplně bych zapomněl, Martine. Proč jsi vlastně Agent? Když si řeknu "agent", vybaví se mi Bond, pak pár krutých Sovětů a pak lstiví a mstiví hoši ze CIA. :o)

Přezdívku Agent jsem měl dlouho před tím než jsem položil první desku. S klukama z Tom is my sugar jsme tehdy jeli strašně v Twin Peaks a samozřejmě Agent Cooper byl postava nejzáhadnější. Nešlo o to, že bych byl podobný Cooperovi, ale prostě slovo Agent bylo mezi náma hodně frekventované. A protože jsem klukům vydal desku, byl jsem jejich "Agent". Dělal jsem pro ně i kompletní turné a další promo. Odtud asi moje první produkční kroky.
Takže mi říkali Agente a už mi to zůstalo. Když jsem pak řešil, co mají napsat na první plakát na mojí první párty, kde jsem oficiálně hrál, bylo logické si nechat tuto zažitou přezdívku, protože dj Martin Nauš mi přišlo ujetý.

Zůstaňme ještě chvilku u Agenta. Jakým vývojem vlastně Agent prošel?

Na začátku to byly spíš hitové desky od Spooky, Orbital, Undreworld a tak podobně, spíše měkčí a melodické věci. Začal jsem hrát pod agenturou Lighthouse, která mě v začátcích hodně podporovala. Lighthouse dělali zásadní akce, tak mě to dost posunulo a začal jsem jezdit po celé ČR. To vše bylo v roce 96 a byla to fakt sranda, Dave Clarke v Ládví a také úplně první párty na Boby centru v Brně, kam skoro nikdo nepřišel. Byly to začátky těžké, ale krásné. Postupem času jsem začal tíhnout k tvrdším deskám a dost jsem se orientoval na švédskou techno a také italskou produkci... Beyer, Carola, Lekebusch a spol.
Hraní přibývalo a já jsem tím žil na 100%. Začal jsem s produkováním a vydal svou první desku v roce 2000 na vlastním labelu Fylo. Bylo hned vyprodané. Prostě se dařilo vše, co jsem dělal. V prosinci 2001 jsem dělal Millse v Roxy, byla to středa a klub praskal ve švech. V Hostomicích 2000, tuším, kde mělo svou vlastní stage právě se rodící Techno.cz, jsem se seznámil s Danem Kafkou a založili jsme Czech Techno booking, kde ještě byli Pavel Krejdl, Matrix a Nika77. Vzpomínám na to strašně rád.   
Mám schované všechny své diáře z minulých let a je to docela sranda se do nich podívat. V roce 2001 jsem v prosinci hrál na 24 akcích. A téměř dva roky jsem hrál každý pátek i sobotu dvoják. Bylo to období boomu a já měl to štěstí, že si mě promotéři zvali na své akce.
V roce 2001 sem se seznámil s Džejárem a začali jsme dělat Svojšice. První ročník nám vyrazil dech protože přišlo dvakrát tolik lidí než jsme očekávali v těch nejdivočejších snech.   

Poslední rok mi přišlo, že jsi se trochu vytratil z plakátů a pak jsem najednou zjistil, že hraješ po celé Evropě.

To ti nepřišlo jen tak. Prostě se tak stalo to, co vidíme všichni okolo sebe. Akcí za poslední dva tři roky ubylo zásadně a techno u nás také už nemá takovou obec posluchačů jako dřív. Podle mě je tak o 70% méně akcí než v roce 2001. Frčej teď velké akce buď tranceové nebo bez konceptu a třikrát do roka je velká techno akce v Brně. Zásadně ubylo středních a malých akcí v regionech, protože se jednoduše přestaly promotérům vyplácet. Když se podíváš na některé jiné techno dje, kteří dříve docela hráli, tak dnes sedí doma.
Co se týká mého vstupu do Kne'Deep Berlin, tak je to jako ze snu. Prostě jsem hrál loni v létě v Maďarsku na festivalu Sziget na jedné stagei se Speedy J a Rushem. No a po hraní mě zastavila Rushova Agentka Tina a řekla mi, že se jim moje hraní líbilo. Řekl jsem, že mě to těší a to bylo jediné, co jsme si řekli. Za měsíc mně přistál email, že mi Rush nabízí vstup do Kne'Deep a že by se moc rádi starali o moje hraní v Evropě a po celém světě. To je vše. Zajímavé je to, že jsem před tím nepromluvil jediné slovo s Rushem. Je to jako z filmu ne?
Před měsícem jsem s ním poprvé hrál ve Španělsku a seznámil se s ním osobně. Měl jsem z toho docela strach, ale musím říct, že Rush je vynikající člověk s velkým srdcem a krásnou duší. Stále se směje, rozdává radost a podporuje lidi kolem sebe. Má své osobité kouzlo a hned je ho všude plno. A hlavně! On všechny lidi, pro které hraje, opravdu MILUJE!      

Tvé jméno je úzce spjato s festivalem Svojšice. Jak to vlastně začalo a jak to vidíš v budoucnosti?

Svojšice pořádám od roku 2001 s kolegou Džejárem. Začalo to tak, že jsme si řekli, že uděláme fesťák podle našich představ a bez kompromisů. Hlavní důvod byl ten, že se nám moc nelíbilo v jakých stylech dělají jiní promotéři ostatní festivaly. Hlavní je techno stage, kde se snažíme představovat nové tváře, ale i zavedené techno matadory. Lineup děláme srdcem a zveme jen toho, kdo se nám líbí jak hraje, a co skládá a sedí i jako člověk. Myslím,  že Svojšice jsou velice specifický festival a je to vidět. Jsme jiní. Takový rodinný festival. Jsme moc rádi, že naše úsilí lidé oceňují a líbí se jim u nás. Máme nejkrásnější místo a ten, kdo tam jednou byl, potvrdí, že východ slunce ve Svojšicích je prostě neopakovatelný.
Nevěnujeme se ale jen technu. Nabízíme i houseovou stage a jungle arénu. Máme, myslím, rok od roku lepší organizaci a atmosféra byla loni také úžasná.
A do budoucna? Já to vidím dobře. Dokud budou lidé navštěvovat Svojšice, tak je budeme s radostí pro ně pořádat.
Letos se těšte opět na vyladěný lineup, určitě zase přivezeme někoho vypečenýho. Hlavní je pro nás to, aby se u nás lidé dobře cítili, slyšeli kvalitní hudbu reprodukovanou na nejkvalitnějším zvukovém aparátu. Zbytečně to nepřeháníme s cenami lístků a cenami na barech. Už brzy zveřejníme lineup, a jakýže bude? Nechte se překvapit. Za nás mohu říci, že jsme si splnili další kus našeho velkého snu.        

Vrátíme se zpět k tvému soukromému životu. Co rodina a co koníčky? :o)

Rodina je pro mě nejvíc a syn Matěj je moje největší radost. Žijeme na horách a do Prahy jezdíme jen v nejnutnějších případech, když si to žádá práce. Milujeme přírodu, lesy, hory, čerstvý vzduch a vyhovuje nám i ten klidnější způsob života.

Já jsem se teď znova vrhnul do skládání a mám hodně nového materiálu. Momentálně hledám label, co by mi něco vydal. Něco se rýsuje, ale jsem pověrčivý. Nerad mluvím o něčem, co ještě není potvrzené, protože mám zkušenosti, že pak to většinou nevyjde.

Martine, díky za tvůj čas a přeji ti hodně štěstí a zdaru nejen v životě profesním, ale především v tom soukromém.

http://www.djagent.cz/