Standa Zíma: "O plíšky nejde..."

Myslím, že mnoho čtenářů našeho povídání se ztotožní s tvrzením, že patříš mezi nejdéle působící propagátory kvalitní muziky, které v českém éteru nalezneme. Ostatně půldruhé dekády, kdy tě máme příležitost slýchat jako moderátora pražského Radia 1 mluví za vše. Než se, ale dostaneme k tvému působišti, rád bych tě ve zkratce představil. Kde máš své kořeny?

Je mi třicet devět let a narodil jsem se v Praze. Maminka pochází ze Spiše z východního Slovenska. Každé léto jsme tam s mým starším bratrem trávili prázdniny a pak pokračovali v Tatrách. Čím jsem starší, tím si víc uvědomuji, jak je pro mě tohle místo důležité a jak moc jsem s ním duševně spjatý. Jinak dětství jsem měl celkem šťastné a jsem opravdu rád za svoje rodiče, kteří nás vždycky vedli k hodnotám a přírodě.

Čemu se tvoji rodiče profesně věnovali?

Tatík je specialista na parní kotle a pracoval ve Škodovce. Matka byla zdravotní laborantka. Dnes už jsou oba v důchodu.

Hodně našich hostů rádo vzpomíná na hudbu, která se v domácnosti poslouchala. Jaké to bylo u vás? Pamatuješ si to ještě?

Rozhodně! Otec miluje jazz , je to jeho velká láska. Navíc díky mámě objevil podtatranský goralský folklor. Sám musím říct, že ta muzika má šťávu. Je to hodně syté a rázné. No a maminka to má do chansonu – její oblíbenou zpěvačkou je Edith Piaf. Můj bratr vyrostl na beatu, blues a hard rocku. Chodívali jsme spolu dokonce na burzy. Nevím jestli si na ně pamatuješ…

To naštěstí ne, ale slyšel jsem o nich už hodně vyprávění…

Pořád se stěhovaly a bylo to vůbec dost dobrodružství. Chvíli se lidi scházeli na Letný a později v Motole a Krči. Časem se to jakoby legalizovalo a přestěhovalo do Slováče a na Smíchov. Chodili tam dva druhy lidí. Jedni byli svolní k výměně a patřili mezi ně hlavně fanoušci. Těm druhým jsme říkali “kufříkáři“ a byli to starší pánové, co tam přišli s kufrem plným desek jako seriózní dealeři. Měli z toho celkem slušný byznys.

Myslíš, že tě hudba, kterou jsi slyšel, do budoucna nějak zásadně ovlivnila?

Určitě ano. Když jsi na ni zvyklý od dětství, už nikdy ti není vzdálená. Jak stárnu, tak se to projevuje víc a víc, protože tíhnu k muzice, která není ani tak o energii, ale spíš o náladě a obsahu.. Později v pubertě to byla tomu věku adekvátní muzika jako Kiss (byl jsem hrdej majitel jejich kompletní diskografie), Girslchool nebo Van Halen. Naštěstí jsme s bratrem včas objevili novou vlnu a díky ní Devo, B52´s a Talking Heads, ale měli jsme rádi i ostrovní pop typu Adam And The Ants, Ultravox nebo Simple Minds. My jsme byli eklektici – Sex Pistols i Kraftwerk.

OK. O hudbě prozatím stačilo. Jak to bylo s tvým vzděláním? Předpokládám, že jsi šel na střední školu…

Jo. Šel jsem na gymnázium ve Štěpánské. V té době bylo dislokováno na Petřiny, kde jsem bydlel, takže škola pro mě byla otázka několika metrů. Stejně jsem ale chodil pozdě. Ve třídě nás bylo asi pětatřicet a jen deset kluků. Hodně jsme proto drželi partu. Byli jsme rozjívení, dělali spousty divokých mejdanů a pořád někam chodili.

Vzhledem k tomu, že jsi o trochu starší než většina zpovídaných, určitě si pamatuješ na atmosféru tehdejší doby. Jak byl ve škole cítit tlak komunistického režimu?

No dost, i když nás tenkrát zajímaly spíš holky, muzika a mejdany. Nikdo ze školy určitě nezapomene na jednu nejmenovanou postarší profesorku, která jakoby přicestovala strojem času z jejích sladkých padesátých let. Ona žila v nějakém svém vlastním světě. O ní bych mohl vyprávět hodiny… Ale na gymplu se děly i fakt hodně divné věci. Nějací kluci z vedlejší třídy třeba poslali vánoční pohled do redakce Hlasu Ameriky. Oni ho tam přečetli, někdo to slyšel, zapátral a krátce na to je kvůli tomu vyhodili. Z dnešního pohledu se to mladým lidem, kteří to nezažili, musí zdát totálně nepochopitelné. Jiná třída třeba ve třeťáku vymyslela recesi a jeden den přišli všichni komplet v pruhovaných tričkách. Paranoidní vedení školy si to vysvětlilo tak, že pruhy symbolizují vězeňský mundúr, což původně nikomu ani nepřišlo na mysl... Po gymplu jsem studoval VŠE, na nově otevřené katedře, která se zjednodušeně řečeno zabývala neziskovým sektorem. Kantoři na katedře byli super a učili nás i to, co tehdy nesměli, ale jinak mi ekonomka přišla jako kariéristická přípravka. Hodně zajímavé bylo, když ve třeťáku přišla revoluce. Miloval jsem Merleho román „Za sklem“ o studentských nepokojích v osmašedesátém ve Francii, přál si tajně něco podobného zažít a najednou bum prásk a přišlo to i s okupačními stávkami.

Zmínil jsi, že jste hodně chodívali kalit. Kam jsi obvykle mířil ty?

Hodně se chodívalo do kavárny Slavia, což byl v porovnání s dneškem docela pajzl, který měl specialitku, že jsi tam mohl sedět půl dne a číšník si tě vůbec nevšiml. Chodilo tam tedy hodně studentů a pankáčů a vůbec lidi, co neměli moc peněz. Jedním z míst byla také zahrádka na Žofíně, vinárna U Kafků, která měla na tehdejší dobu neobvykle otevřeno až do jedné a taky do Blatničky na Starém městě. Černooděnci – depešáci chodili na Vlastu. To byla diskotéka na Džbáně. Ale chodili jsme i do úplně přiblblých podniků sledovat hudební videa, což znamenalo protrpět dvacet klipů s Eltonem Johnem nebo Modern Talking a radovat se při jednom od Tears For Fears nebo New Order.

Dobrá. Přesuňme se pomalu k tématu, které je s tvoji osobou nerozlučně spjato. Mám tím na mysli působení na Radiu 1. Jak a kdy ses k tomu dostal?

Z kraje devadesátého roku mi zatelefonoval Pavel Hronek, spolužák z gymplu. To byl později první ředitel. Věděl, že se zajímám o hudbu a zeptal se mě jestli bych nechtěl s partou dalších několika lidí zakládat nezávislé rádio. To mi přišlo dost neuvěřitelný, protože tenkrát tady byl jen státní rozhlas a nic víc. Dovedl mě na jednu schůzku, kde byl už tehdy například Ondřej Štindl nebo David Litvák.

Jak to tedy celé začalo?

Už se o tom mluvilo mnohokrát, tak to vezmu stručně. Kluky, kteří studovali peďák inspiroval příklad revoltujících studentů z Bukurešti, kteří dostali z Francie darem vyřazenou ale funkční vysílačku a základní studiové vybavení z druhé ruky. Naše to tehdy úplně nadchlo a věci se daly do pohybu.Taky vysílačka z Francie, taky použité studiové vybavení (včetně dvou techniksů-dvanáctistovek a to v roce 1990!). Pak už jsme žádali o přidělení vysílací frekvence, což ale kvůli absenci zákonů nebylo vůbec jednoduché. Celé se to urychlilo akcí Totalitní zóna v prostorách pod Stalinovým pomníkem. To byl třídenní happening a série koncertů a výstav, kam přijelo hodně umělců z celého světa, početná byla hlavně komunita ze San Franciska. Praha byla v té době neuvěřitelně zajímavé město, protože něco tu skončilo a něco nového ještě nezačalo. Vakuum, které trvalo zhruba čtyři roky. Těžko se to popisuje, ale byl to hmatatelný závan svobody. Nádherná a bohužel neopakovatelná doba. Skoro každý týden se tu otevíral nový bar nebo klub, pořád se něco dělo. Každý den jsi poznával nové lidi.. Pro mladého člověka to znamenalo explozi svobody a zároveň chaos hodnot.

Jak tedy vznik Radia 1 pokračoval?

Měli jsme vybavení a byli schopni normálně vysílat. Dělali jsme z té třídenní akce různé přenosy, rozhovory a reportáže.

Teď si říkám, bylo to legální?

Ze začátku ano, protože jsme od Prahy 7 měli výjimku na tři dny. Dosah byl ani ne na celou Prahu. Když to skončilo, nám se to zalíbilo a tu dohodu jsme vlastně začali trošku programově porušovat. Říkali jsme si, že si musíme vynutit precedens, protože tu vůbec nic jiného opravdu neexistovalo. Po dvou dnech pirátštiny přijeli radní s policajtama a vysílačku nám zabavili. Po tom všem se strhla celkem široká diskuse a dost se nám věnovali novináři. Podařilo se nám naklonit si veřejné mínění a výsledkem nakonec bylo, že jsme jako jediné rádio získali výjimku ze zákona a vysílací licenci. Nový mediální zákon se pošťouchl a zakrátko už vysílali další držitelé licencí..

Byla v partě tou dobou už také současná ředitelka Lenka Wienerová?

Už přesně nevím, ale Lenka je v Radiu 1 dlouho. V té době následovalo stěhování do nového klubu Bunkr, který vznikl na Petrském náměstí, což bylo pro obě strany výhodné. Podnik měl dobré promo a my zdroj rozhovorů. Přijela kapela, zahrála a hned byla ve studiu. Což bylo i nebylo dobře - mít tam na zemi Mikea Pattona z Faith No More, co je úplně na plech a na břicho mu šlapou holky z L7. Nevim, no.. Ve vedení rádia pak došlo k nějakým sporům, můj kamarád Pavel Hronek byl za podivných okolností odejit, což mi přišlo líto. S novým ředitelem jsme byli de fakto v neustálém konfliktu – on měl rád starej bigboš, pořád nám předhazoval, ať nehrajeme „ty automatický bubeníky“ a když jsme něco špitli o moderní klubové muzice, tak nás s ní vykazoval do klubů. Jenže my jsme se stejně nedali a jeli jsme si svoje. Ale ptal ses na Lenku, ona de facto Radio 1 zachránila. Převzala stanici v zoufalém stavu, zadluženou. Lence se firmu podařilo stabilizovat a vybudovat z ní to, čím je dodnes – stanici, která nemá v Evropě obdoby – alternativní rádio, které jede bez playlistu a dokáže si na sebe vydělat.

Jak vypadalo složení moderátorů?

Všichni byli neuvěřitelní nadšenci zapálení do hudby. Vysílali z lásky a navzájem se hodně ovlivňovali. Kolik nás tehdy chodilo do éteru už nevím, dodnes je nás jak psů a tehdy jsme byli snad ještě větší smečka. Nějaký společný průnik tam ovšem byl. Jeden z lidí, který tomu dal největší impuls a ovlivnil mnohé z nás, byl Joska Sedloň. Už tehdy ho hudba zajímala hlavně z hlediska jejího vývoje. Je to takový náš hudební „posedloň“. I když už je dneska skoro nemožné alternativní hudbu nějak obejmout, on se o to pořád snaží, což je obdivuhodné. Z legrace mu říkáme chodící encyklopedie, ale ono to tak vlastně skutečně je. Hodně lidí nasměroval a inspiroval.

Mohl bys tedy říct, že první kontakt s elektronickou taneční hudbou, tak jak ji chápeme dnes, ti ukázal Josef?

Rozhodně. On pro mě byl taková zkratka. Bez něj bych se k té scéně dostal později. Když se u nás objevil house, tak jsem mu nedokázal hned přijít na chuť a dlouho jsem si k němu hledal vztah, protože mi připomínal disko, které jsem nesnášel. Techno se zase k nám dostávalo buď filtrované přes belgický new beat nebo přes německé gabba hardcore kompilace typu „Thunderdrome“. Ani jedno mi nic neříkalo.

Ale něco jsi rád přeci jen měl, ne?

To jo. Rave. První album Experience od Prodigy, Urban Hype, starej Jonny L, Bizarre Inc… A taky madchester – Soupdragons, Happy Mondays, Jesus Jones, Farm, Screamedelica od Primals, Sunscreem - mělo to groove, bylo to hodně taneční, ale přitom ještě pořád i o kytarách. No a pak byly příbuzný kapely jako Shamen, Orbital a tak…

Hrál si veřejně už jako DJ?

Hráli jsme v Bunkru, U Zoufalců, což byl neuvěřitelnej androš klub v Celetné ulici. Pravidelně jsem jezdívali i na Kladno do Devatenáctky. Tehdy jsme ještě pouštěli z cedes. Jednou jsme sebou vzali Pavla Bidla, který už tehdy platil s Loutkou za krále. On tam na nás kouká, jak drtíme z cédeček přes plochy Eat Static a System 7 a říká: „Kluci vy ste kouzelníci“.

Dovolím si teď trošku přeskočit. Rád bych si povídal o vydavatelství, za kterým stojíš.

Tak to musíme poskočit do roku 1998. Honza Kvasnička, kterého jsem znal z rádia, se rozhodl sestavit dnb kompilaci, která by mapovala tehdejší dění u nás. Udělal to poměrně dost demokraticky, protože pozval do rádia přes třicet lidí, kteří s touhle muzikou měli něco do činění. Všichni anonymně bodovali soutěžící dema a podle výsledků se sestavil sampler „Jungle Is Massive“. Byl to chvályhodný počin a mě to inspirovalo. Zeptal jsem se ho, jestli nechce založit label. On pořád, že ne, ale nakonec jsem ho ukecal. Jako třetí u nás přistál Alfi Tůma – odborník na promo a marketing, akorát, že je pořád někde na cestách. Skoro paralelně vedle nás založili Pierre, Carlos a Lenora – tvůrci pořadu Inclubátor svojí značku Intellygent recordings. Mrzí mě, že je dneska u ledu – kamarádíme se, podporovali jsme se, drželi si palce… Lenora sice vyhrožovala, že ho vzkřísí, ale asi chybí čas….

Jak to vypadá s Quazi Delict?

My nějak fungujeme dál. Máme to jako hobby, v takových podmínkách toho moc vydat nezvládáme, ale nám o kvantitu nejde. Teď se to ale celkem paradoxně sešlo a vydáváme rovnou dva tituly. Jednak nové album kapely Soil, které je na pomezí žánrů. Všichni jsou jazzově orientovaní konzervatoristi a myslím, že pro někoho to bude kvůli minimu elektroniky celkem nečekaná změna. No a ten druhý release bude flashová počítačová hra Samorost II. To je u nás trochu krok jiným směrem, gamesky nejsou zrovna naše deviza, ale zlákalo nás, že hudbu složil Tomáš Dvořák neboli Floex. Ve světě je tahle flashovka celkem známá. Hry nevyhledávám, ale tohle je prostě roztomilé dílko.

Minule jsme s Loutkou mluvili o vývoji taneční scény a období, které někdo nazýval krizí. Měl jsi pocit, že tu nějaká recese byla?

Ale jo, určitě. Jeden kamarád kdysi prohlásil, že taneční elektronická hudba je silnější hnutí než punk. Dnes už o tomhle, myslím, nikdo nepochybuje, ale tehdy na začátku devadesátek mi to přišlo jako revoluční myšlenka. Je třeba si uvědomit do jaké doby tahle kultura vpadla – vrcholila postmoderna, pojmy se relavitizovaly, různé vlivy fůzovaly. Došlo k úžasnému rozvoji technologií. Ještě před deseti lety zuřila nevraživost mezi různými subkulturami, dnes už taneční hudba skoro nikoho neprovokuje. Zatímco dřív jsi stylem, který jsi poslouchal, vyjadřoval nějaký postoj, dnes když prohlásíš, že posloucháš taneční hudbu, neřekneš tím o sobě vlastně vůbec nic. Je to už tak trochu prázdný pojem. Dřív byla taneční hudba krytem pro celou jednu generaci. Dnes techno a tekkno představují dva odlišné životní styly, dva světy.

Já si myslím, že dílčím způsobem určité vyhranění mladých lidí plní systémová a DIY kultura…

Souhlasím, se systém snažil celou kulturu dostat pod kontrolu, tak se mylně domníval že řešením bude nacpat ji z polí do klubů. Pravda, scéna se rozdělila. Část se zkomercializovala, ale významná část se naopak zradikalizovala. Žijeme v systému, ve kterém se pokládá hromadění hmotných statků do nekonečna za normální. Když těmihle kartami nehraješ, tak jsi divnej a tím pádem nebezpečnej. Ale to znají i neziskovky a spolky.

Jak vlastně tyhle věci souvisí s hudbou a životním stylem jako takovým? Myslíš, že tady hraje roli sociální identifikace?

Jasně. Mladej člověk má silnější potřebu identifikovat se s nějakým sociálním prostředím. Proto ty maskáče, bombr, palestina, kšiltka s plíšky od zapiků… Ale to jsou vnější znaky a té potřebě někam patřit podléháme víceméně všichni, u mladého člověka je jenom trochu víc zdůrazněná. Důležitější je vnitřní život. Jestli uvnitř něco je nebo není. O plíšky nejde..

Když už mluvíme o DIY kultuře, vím, že máš celkem zajímavý názor na zákrok na loňském Czechteku…

Ale ne… Mně je jenom nepříjemný nosit další špalek do lesa, navíc jsem tam ani nebyl. Já se nechci dotknout nikoho, komu tam rozbili hlavu, ale mně je vlastně líto těch policajtů. Řada z nich si určitě myslí, že vykonává státní moc, brání veřejný pořádek nebo tak něco. A pak je mezi nima asi pár sadistů, což je taky nemoc. Sedmá z devíti, když ji osvobodili, tak byla znovu hodná, i když trochu prdlá.

OK. Pomalu nás tlačí čas a proto pojďme do finále. Jak vypadá tvůj soukromý život? Máš vůbec čas chodit do divadel nebo za jinou zábavou než jsou kluby a taneční párty?

Dostals mě, čéče. Budu zpytovat. Čau :o)