Martina Kafková: "...z kočárku tank."

Když jsem vybíral hosta do dalšího rozhovoru týdne, náhodou jsem natrefil na naší společnou fotografii z Radosti FX, kde jsi organizovala poměrně ulítlý večírek pod taktovkou agentury Eastbase. Trošku jsem zavzpomínal a došlo mi, že už vlastně skoro vůbec nejsi vidět a možná právě proto by nebylo od věci trochu se připomenout. Nebo vlastně rozloučit. Než se k tomu, ale dostaneme, rád bych se držel pravidel, která sebou profilový rozhovor chtě-nechtě nese. Můžeš se našim čtenářům představit, prosím?

To zní jako těžký úkol:) Takže jak začít? Narodila jsem se ve Znojmě a brzo mi bude třicet dva let. V deseti jsem se přestěhovala do Prahy, kde žiji dodnes. S klidným srdcem můžu říct, že jsem vyrůstala v pohodovém prostředí, ačkoliv v době dospívání jsme měli problémy, tak jako asi všude. Myslím se, že naše rodina byla poměrně dost atypická, protože holky nevyrůstaly jako holky a byly spíš vedené dost akčně a sportovně. Prostě abychom se s ničím moc nepáraly. Ty mě Juki dobře znáš a víš, že žádná modelka nejsem. S panenkama jsem si nikdy moc nehrála a i přesto, že jsem jako malá měla kočárek, záhy jsme z něho udělali tank.

Vzhledem k tomu, že mluvíš v množném čísle předpokládám, že máš nějaké sourozence…

Přesně tak. Mám starší sestru a mladšího brášku. Všeobecně jsem platila za černou ovci, protože jsem nechtěla poslouchat. Měla jsem vlastní hlavu a svůj názor. Já si to nepamatuji, ale rodiče tvrdí, že když jsem se s nimi jednou nepohodla, nemluvila jsem s nimi celý jeden rok. Se sestrou jsem si moc nerozuměla, protože jsme hrozně rozdílné povahy a bylo těžké sžít se dohromady. Každopádně se máme hrozně rády a to je nejdůležitější. S bráchou máme hodně podobný životní styl, takže to bylo mnohem jednodušší. To nakonec dokazuje i fakt, že spolu dlouhodobě pracujeme. Přes názorové třenice jsem ráda za mamčinu výchovu, která nám vždycky vštěpovala, že jsme sourozenci a musíme si pomáhat. Bez ohledu na to v jakém stadiu je naše emocionální soužití. Jsem šťastná, že je mám a neumím si to bez nich vůbec představit.

Období puberty je vždycky poměrně dost náročné pro každého. Umíš ho trochu konkrétněji vybavit?

Určitě ano. Vzpomínám si, že jsem chtěla jít na střední veterinární  školu a rodiče mě i přesto přihlásili na gymnázium. Sice udělali ústupek v tom, že ta škola byla zemědělského zaměření, ale moje povaha mě prostě v tu ránu zasekla a při přijímacích zkouškách jsem neudělala test z matematiky. Demonstrativně jsem tam nenapsala ani čárku. Všeobecně nemám ráda, když mě někdo do něčeho nutí i přesto, že donekonečna omílám, že to nechci. Pro mě je osobní svoboda neskutečně důležitá a možnost rozhodnutí a odpovědnosti dost zásadní. Skončila jsem tedy na tříletém učilišti jako poštovní manipulant.

Přiznám se Martino, že teď jsi mě trošku překvapila. Ani si pořádně neumím zařadit, co tahle profese vlastně obnáší…

Poštovní manipulant je obyčejná pošťačka. Učila jsem se to jeden rok a poté, co ve škole zjistili, že je to omyl, přeřadili mě na čtyřletý obor s maturitou. Škola mě ale vůbec nebavila, takže jsem do ní skoro vůbec nechodila. Ani mi nepřišlo neobvyklé, že jsem měla zameškaných pět set hodin. Faktem, ale je, že jsem se za pár týdnů naučila všechno, co ostatní museli poslouchat  půl roku. Ve stručnosti, to místo bylo úplně mimo mé zájmy a směr, kterým jsem chtěla jít. Profesoři to chápali a přesto, že jsem čas trávila na různých párty, maturita dopadla dobře s jednou dvojkou.

Jak v té době vůbec taneční akce vypadaly? Narazila si na ně tak sympaticky, že se nemůžu nezeptat. Nakonec, podobný příběh má za sebou asi velký počet lidí, kteří se dnes v téhle branži úspěšně pohybují…

Znala jsem několik DJů, kteří diskotéky prokládali taneční hudbou a časem jsem se tak dostala k detroitskému technu a EBM. Hodně jsem se díky tomu v elektronice našla a aktivně vyhledávala všechny akce, které byly. To bylo období po revoluci…

Ještě než se dostaneme k těm akcím, jak jste vlastně prožívali období kolem roku osmdesát devět? Jednou jsme o tom už mluvili a vím, že máš na věc velice zajímavý pohled…

V naší rodině bylo mnoho přesvědčených komunistů a já mezi nimi vyrůstala. Jako teenager jsem dost dobře nechápala souvislosti, když lidé vyprávěli o režimu a společenské náladě, ale s lidmi “komunisty,“ které znám jsem vždy vycházela perfektně a vím, že to jsou a byli féroví a slušní lidé. A tím, že po revoluci komunistickou stranu neopustili pro mě svůj kredit neztratili. Spíše naopak! Rozumím jim, ačkoliv se s touto ideologií a politikou neztotožňuji. Ale kvůli historickým intencím, proč se rozhodli komunisty být, je chápu. Je to stejné jako důvod, proč se naše generace rozhodla komunisty nebýt.

Okej, tak zpět. Taneční scéna, párty a Praha.

Musím se přiznat, že jsem se Praze, co se týče akcí trochu vyhýbala. V té době prostě byla jiná. Mnohem více o drogách a pózách než  jinde.  Na Moravě a na Slováči  to bylo mnohem více o hudbě. Táhlo mě to tam víc, než taková ta echt androš místa v Praze. Můj oblíbený slogan je, že image je řehole. A drilu se snažím vyhýbat. Období, kdy přijdeš do Roxy a osmdesát procent lidí tě zdraví, jsem si taky zažila jako asi každý z branže. Asi je to proto, že mají pocit, že když pracuješ s DJi a děláš party, tak jsi někdo. Jakoby trošku víc člověkem něž oni.

No každopádně po "návštěvnickém" období ses do pořádání párty a produkce jako takové vrhla celkem naplno, ne? Kde byl ten prvotní impuls?

Na Mamediích jsem se na diskusním fóru seznámila s Janou Kománkovou a díky ní s Davidem Urbanem a partou kolem D Smack U promotion. Začala jsem klukům pomáhat na různých akcích včetně Jeleního příkopu, který stále považuji za jeden z nejlepších festivalů v mém životě. Tam jsem de facto poprvé fungovala jako produkční. Na základě nějakých společných aktivit mi později nabídli, abych v rámci agentury založila DJský booking. To mohl být rok devadesát osm. V té době končil vůbec první booking za nímž stála Petra Hanzlíková. Je to náročná práce a dnes už bych se k tomu asi nevrátila. Bookovala jsem Pavla Bidla, Loutku, Ladidu, Trávu, Tvykse, Koogiho … prostě lidi, kteří dnes hrají a jsou považováni za klasiky? .

Pro čtenáře, kteří do "bookingu" nevidí až tak samozřejmě jako my, co tahle práce vlastně obnáší?

Je to jednoduché shánění práce DJům. Psát maily, hodně telefonovat majitelům klubů, nabízet hraní, podepisovat smlouvy, domluvit dopravu pro DJe, trasy…. Prostě kompletní servis. Management, který obsahuje i PR a promotion, jež pomáhá DJovi se etablovat. Každý z nich je ale úplně jiná osobnost a někdy jsem i natlačila pár lidí někam, kam nechtěli. Za to se omlouvám, ale bylo v dobré víře!

Neměla jsi jako holka problémy s komunikací a autoritou? Myslím ve vztahu k promotérům a lidem v byznysu obecně…

Máš pravdu v tom, že byznys byl spíš doménou chlapů než žen. Holky jsou vždycky ze začátku oťukávané, jestli jako nejsou jen pipka, která se rozhodla být slavná a dělat třeba booking. Upřímně ale nejsem ideální člověk na prosazování feminismu v hudebním světě. Když je chlap dobrej a sebevědomej a dokáže akceptovat kvality ostatních, nemáš s ním problém. Stejné je to u žen. Problém nastává v situaci, když komunikuješ s někým, kdo chce za každou cenu vyhrát s tím cílem, abys ty prohrál.

Během svojí kariéry jsi pracovala s několika holkama. Myslíš, že sdílí tvůj názor?

Pracovala jsem s Ladidou, IM Cyber, Lillou, Katchou… Ty se mě teď chceš určitě zeptat, jak se tenkrát holky prosazovaly, viď?

Mám to tak trochu na jazyku…

Tenkrát se říkalo, že holky to mají, co se týče DJingu snazší. A byla to pravda. Bylo málo holek DJek a byl po nich hlad. Na druhou stranu způsob, jakým se některé z nich prosazovaly, mi nevyhovoval. Nelíbil se mi. Nejsem si jistá, jestli mám právo to hodnotit, ale myslím, že kdyby se soustředily spíš na to, aby lépe hrály, udělaly by…lépe.

Myslíš, že vlastnost exhibice je spíše mužská záležitost?

Stoprocentně! Navíc DJing jako takový je hodně technická věc a ve svém životě jsem snad slyšela jenom dvě DJky, které měly talent od boha. Rozhodně tedy méně než DJů. I když těch znám taky jen pár ;)

To se dá myslím vzhledem k dispozicím pohlaví dobře pochopit. Vraťme se, ale k tobě. Pamatuji si, že jsi pracovala také jako dramaturg-produkční v Karlových Lázních…

To byla velmi důležitá zkušenost. Lidé z Karlovek byli z úplně jiného světa než jsem byla do té doby zvyklá. Rozjížděla jsem klubík Paradogs a PR, které jsem kolem rozjížděla mi dnes přijde jako naprosto ztracený čas. Mně šlo primárně o hudbu, DJe a kvalitní program. Jim šlo hlavně o to, aby měli narváno a peníze ze vstupného. Logicky to tedy skřípalo. Veškeré snahy o zajímavý, atraktivní lineup a hezké dekorace vyšly nazmar. Je prostě zajímala jenom číslíčka na konci akce.

Takže jsi odešla a pustila se do všem velice dobře známe agentury Eastbase…

Eastbase začal mnohem dřív. Když jsem opouštěla D Smack U, šli se mnou i DJs, kteří chtěli zůstat pod mým managementem. Měla jsem jich hodně a hledala někoho, kdo by mi s tím byl  ochotný pomoct. James mi ke spolupráci doporučil Alenu Drahotovou. Daly jsme se dohromady, začaly spolupracovat a díky tomu vznikl Eastbase. Po půl roce jsem utekla z Karlových lázní a věnovala se agentuře naplno. Na to, jak jsme byli malinkatí, jsme toho dělali opravdu hodně. Nebyli jsme sice schopní ukousnou extra velký díl od sponzorů, ale akce jsme dělali nápadité a podle mého názoru opravdu hezké. Určitě si vzpomeneš na Shadowbox, Robodisco, Suiit… Osobně mě ale bavily víc projekty, které měly nějaké návaznosti.

Například?

Například za mnou v Puntu přišel Standa Zíma, jestli bychom společně nevymysleli nějaký rádiový pořad. Oslovila jsem Koogiho a připravil se Shadowbox a později French Connection.

S posledně jmenovaným to, ale bylo trošku složitější, že?

Jak říkáš. Vzniknul z projektu, který se bohužel nikdy moc nerozběhl, protože nebyl čas se mu věnovat. Jmenoval se Eastern Base a měl za cíl pomoci projektům z východní Evropy dostat se na západ. DJům, producentům…

To je dost zajímavá podobnost…

To je. Název Eastbase vymyslela moje spolubydlící Aala Pajerová, která se mnou dlouho bydlela a vymyslela i název mé druhé agentury M-Ocean. Vznikl tedy Eastbase, Easternbase a později French Connection jako společný projekt Tomáše Hoffmeistera, se kterým jsme se znali díky Czech Point, Tvykse, Dys Martina a nás. Radiové pořady se rozjely, stejně jako webovky a taneční party. I když to nebyly akce finančně příliš úspěšné, bylo to super.

Posuneme-li se dál, Eastbase po několika letech prožívá jakousi funkční bouři…

Bylo to náročné období. Otěhotněla jsem a začala se hodně věnovat komerčním aktivitám. Přišel první klient a od toho se začaly odvíjet další kšeftíky a aktivity, které neměly nic společného s taneční scénou. V osobně i časově vytíženém stadiu mezi mnou a Alenou vybublaly některé problémy a Eastbase se tím rozpadl. Prostě jsme se rozešly na názorových neshodách. Založila jsem tedy M-Ocean a úplně opustila taneční scénu.

Nemáš občas pocity nostalgie? Nechybí ti to všechno trochu?

Před časem mě oslovil DJ Tráva, jestli bychom nemohli společně něco spáchat. Byla jsem hrozně ráda, ale řekla jsem, že to nevidím. Roste mi firma a máme čím dál více spokojených klientů. Navíc mám pocit, že kdybych se vrátila, přestala bych se věnovat tomu, co dělám! (hurónský smích) Víš, je to o tom, že když se ti povede koncert, nebo party, dostaneš obrovský feedback od lidí. A to je strašně krásný pocit. Pocit, že jsi se nedřel zbytečně. To se ti v té seriózní komerční sféře stane možná jednou dvakrát do roka. Mně letos poprvé, když jsme dělali na Václavském náměstí barmanskou soutěž Havana Club Cocktail Show 2006. Tam ten mejdan byl a to mi dává vědomí, že to stále umím dělat. Vlastně máš pravdu, občas mi to zatraceně chybí. Z nekomerčních věcí mi zbyly ještě akce, které organizačně zajištuji pro hnutí Lungta, které se věnuje protibetských aktivitám, na jaře jsme sypali, tedy my;), mniši z Ladaku v Praze Mandalu. Na 11. října připravujeme už třetí přednášku Jeho Svatosti Dalajlamy. To jsou super akce.

Tohle celkem chápu, já sám často přemýšlím, kdy mě to přestane bavit a dospěju. Asi jsem ztracený případ:) Pojďme pomalu do finále našeho povídání. Co Martina Zahradníčková a aktuální life-style?

Žiju. Žiju rychle. Můj den začíná kolem šesté hodiny ranní, kdy se probouzejí děti. To znamená, že maminka spát nemůže. Maminka se musí obléct, udělat snídani, přebalit, pomazlit se a vyrazit do práce. O děti se stará babička a mamce začíná peklo na zemi, aby skumulovala čtrnáctihodinový pracovní proces, aby všechno stihla. Ideální den, který si představuju, je jít na osmou do práce, ve dvě se vrátit k dětem a navečer zpět k práci. Dnes přijdu domu kolem páté-šesté, děti vidím než usnou, pak si sednu k počítači a makám. Ve dvě usnu a v šest? Maminko, vstávat!

Chodíváš se svým manželem ještě vůbec někdy kalit?

Funguje mezi námi zvláštní energie, že my spolu na mejdany chodit asi nemůžeme. Když já chci jít na mejdan, tak on je zrovna unavený po jiném mejdanu a když chce on, tak se zase nechce mně. Asi jsme předurčení k tomu chodit na mejdany každý sám. Naposledy jsem spolu byli na koncertu Underworld, což pro mě bylo strašně legrační, protože jsem už nějakou dobu kojila a asi po roce se objevila mezi lidmi. Prováděla jsem tam minimálně hodinu a půl takzvané "ahojování", což znamená, že jsem stále potkávala staré známé a zdravila se s nimi. Nakonec jsem se zamotala do partičky úplně neznámých kluků, kde jsem to dotancovala. I když koncert samotný se mi nakonec ani moc nelíbil. Bylo cítit, že je to jen jeden ze série.

Máš čas číst třeba noviny nebo knížky?

Přiznám se, že noviny moc nečtu. Spíš si hledám informace na internetu. Hodně mě baví Techno.cz, podívat se kolik „legendárních“ DJů a promotérů se zase vyrojilo. Obecně mi z tiskových zpráv přijde, že promotérům začíná chybět invence, jak co se promotion týče, tak stavby té party. Občas čtu knížky a s Danem se koukáme na filmy, máme-li čas a náladu. Knížky hltám po nocích, na záchodě a tak, hodně mě baví cyberpunk, sci-fi fantazy. Z autorů Gibson, Kulhánek, Simmons, Card, Stevenson, Lukaněnko, Strugačtí bez ohlednu na pořadí ;) a hromada dalších. Teď jsem měla krátké intermezzo s Jane Austen, na film Pýcha a předsudek mě nalákali hoši ze Zátiší a nelituji. Díky tomu jsem si přečetla její kompletní tvorbu a více méně se mi líbila, no Jane Austen musela být super baba. Pro mě je ale nejcennější, když si najdu čas na popovídání si s přáteli. Moc času na ně bohužel nemám a vesměs si telefonujeme, což mě při mé práci moc nebaví, protože mám sluchátko na uchu skoro stále. Když se nám podaří vyrazit někam na kafíčko, tak je to naprosto úžasné.

Výtečně. Naše posezení je tady na terase vaší kanceláře pomalu u konce a nezbývá tedy nic jiného, než ho nějakým příjemným způsobem uzavřít. Máš nějaké motto nebo vzkaz čtenářům Techno.cz? Nechám ti volnou ruku Martino a jak tobě, tak čtenářům poděkuji za příjemný a před podzimní sezónou hezky oddechově strávený čas!

Na podobné věci nejsem příliš stavěná, ale zajímalo by mě, jestli čtenáři Techno.cz poslouchají rádio Wave. Obecně si myslím, že je dobrý nápad, že Český Rozhlas udělal crossoverovou stanici, ale nechápu, kdo vybírá ty moderátory. To je prostě hrůza! No a jinak asi popřeji krásný podzim všem!