Rozhovor s Jardou Krampolem

Interview pro techno.cz - Jarda Krampol - ZepTepi

DK: Ahoj Jardo, začneme pěkně od začátku... Na akcích tě vídám už pěkných pár let, ve své době jste pro mě byli lidé z jiného světa, ti co tady taneční scénu vlastně tvořili...
Jak jsi se k tomu vlastně dostal?
JK: Byla to kombinace náhod a zároveň přirozeného hudebního vývoje. Od pořádání první „new wave" party někdy v roce 1987 v bývalém klubu Dvojka na Vinohradské ulici, kde jsem i sám hrál, v té době na gramofony Tesla pecky od Soft Cell, Depeche Mode a podobně, potom přes punk a rock v klubu Futurum a následně přes mého velkého hudebního učitele Mucha El Sida Petra Hoška jsem se ocitl v polorozestavěné diskotéce Discobolos na Ládví, kde jsme v únoru 1993 s Muchem a Loutkou etablovali Roxydust a začali pravidelně pořádat party.

DK: Vzpomínáš si na svoji první party? Nebo na to období?
JK: Na první party, kterou jsem navštívil si už přesně nevzpomínám. Období od roku 1991 do roku 1993 mi splývá v jeden velkej porevoluční euforickej celek, kterej mne naplnil životním i hudebním poznáním. Hrozně rád na to období vzpomínám, a vybavuje se mi všechno co jsem zažil, ale časově v tom mám trochu bordel.

DK: Jaké byly tvoje profesionální začátky na taneční scéně?
JK: Hodně euforický. S Petrem Hoškem jsme si dělali na Ládví skoro všechno sami - a když jsme měli party bylo normální, že jsme tam strávili třeba 48 hodin v kuse - odměnou byla vždy neskutečná kalba - v té době chodilo na naše party 2000 lidí a všichni pařili. Hrála se podobná muzika jako dneska na Zenu. No a profesionálně jsem to začal cítit až příjezdem první větší dj star - tou byl Joost Van Bellen v té době art director amsterdamského Roxy a to byl takový první splněný sen mé profesionální kariery na taneční scéně.

DK: Co mi doteď trochu vrtá hlavou, je existence firmy Roxydust s.r.o, ve které jsi majoritním vlastníkem společně s Loutkou a Muchem a společnosti Roxydust Praha s.r.o., kde už o tobě není ani zmínka a společníky v ní jsou Mucho, Loutka a Kire... Jak to tenkrát vlastně bylo?
JK: Jako když se rozejdeš s holkou a každej si najdete jinýho partnera. S Muchem i Loutkou jsme zůstali velmi dobří přátelé a dál splupracujeme, jen už nejsme svázáni společnou firmou. A jelikož ani Loutka, ani Mucho nejsou produkční, bylo jen otázkou času, kdy se Kire stane společníkem Roxydustu, jelikož právě on byl ten kdo mne během mého cestování po světě zastoupil.

DK: Po návratu ze svého pobytu v cizině jsi se začal věnovat klubu Mecca. Jak tě to vlastně napadlo? Odkud jsi znal Romana Řezníčka?
JK: Když jsem se vrátil chodil jsem do klubů jen pařit a občas zprostředkoval nějakého dje a mou hlavní náplní byla prodikční práce. Produkoval jsem pro Tomáše Rejmana Mystic skate Cup, byl jsem u zrodu filmové produkce Davida Ondříčka Lucky Man Films, sháněl prostředky na film Samotáři a jednoho dne jsem zprostředkovaně od malíře Marka Schovánka dostal nabídku podílet se na Silvestru 2000 v Galerii Mánes. Osud tomu asi tak chtěl a já se ocitl opět na party na straně organizátora. Znovu mne to chytlo a tak jsem začal přemýšlet kde uplatnit své zkušenosti a Mecca, která bya v podstatě klubem bez identity, kde fungovala pouze noc Saladas a nějaké podnikové večírky - tak jsem si řekl zavolám majiteli a zkusím si ten klub pronamout. Romana jsem do té doby viděl jen jednou, někdy v roce 1998. Pronajmout Meccu Roman nechtěl a tak jsme dohodli podmínky naší spolupráce a bylo to.

DK: Jak to v Mecce v té době vypadalo? Moje vzpomínky jsou pouze kusé, vím, že jediná fukční party tam byly Saladas a celkově že Mecca byla pro taneční scénu dost mimo...
JK: Musel jsem tak překopat úplně všechno. Z původního personálu zůstal jen manžer Jan Čeřovský, který mi hodně pomohl se dostat do tehdejší podstaty klubu a i mi hodně pomohl v komunikaci s Romanem, protože změny, které jsme navrhl byly dost zásadní a i nákladné.

DK: Co bereš jako své úspěchy (ať už v Mecce nebo na jiném poli)?
JK: Že stále žiju tak jak žiju, že umím milovat, že mou mysl nenarušila globální debilizace a že stále nemám strach riskovat a snažím se jít pořád někam dál.

DK: A co jako svůj neúspěch? Je něco, co tě mrzí, co se ti nepovedlo nebo nešlo uskutečnit?
JK: Mrzí mne, že jsem nedokázal dát taneční scéně tolik, aby měla takovou úroveň, se kterou bych byl po deseti letech spokojen.

DK: Teď je máme potvrzeno to, že z Meccy úplně odcházíš... Co tě k tomu vedlo?
JK: Stereotyp, nepochopení, nesplnění jednoho ze svých snů, únava a zase ta moje nekonečná touha jít někam dál, poznávat nové lidi a dělat nové věci. Jsem takovej urbanistickej dobrodruh.

DK: Jaký bude teď tvůj další osud? Co připravuješ nadále?
JK: Přestěhoval jsem se do kanceláří kreativního shopu Stereocom a společně dáváme dohromady festival proti rasizmu Music beats local Nazi, který navazuje na loňskou kampaň Be kind to your local Nazi, nějaké reklamní zakázky a novou klubovou noc The Tape, kterou budu dělat hodně nepravidelně a na různých místech, ale dám do ní všechno co jsem se naučil. Chtěl bych studovat divadelní produkci a chtěl bych víc psát.

DK: A Mecca? Jakým směrem se bude dál vyvíjet?
JK: To neumím odhadnout.

DK: Mám poslední dobou poměrně hodně rozporuplné pocity týkající se taneční scény. Jak se na to díváš ty?
JK: Myslím, že do scény se dostalo hodně nezdravých tendencí, protekcionalismu, kastování a je jen na lidech jak dlouho se nechají vodit za nos populistickou komunikací promotérů a hudebních médií. Pořád váhám, ale možná přijde čas, kdy se pustím do otevřeného boje a možná se na to taky vykašlu a půjdu si jen dál svou cestou.


DK: Co myslíš, že je naší největší bolestí?
JK: Je to sprostý , ale Češi jsou přizdisráči a každý má rád tu svou jistotu, kterou si pak chrání jako zlatej poklad a tím se z nás pak vytrácí kreativita a spontánost. Převzali jsme z kapitalistické společnosti jen ty materiální hodnoty a častou zapomínáme na duševno.

DK: Sám se občas věnuješ Djingu jako DJ Lopmark... Co máš nejradši? Jaká akce je pro tebe ta pravá? Co při Djingu cítíš? ...
JK: Věřím, že si v budoucnu udělám víc času a začnu znovu cvičit a kupovat si desky, ale v současnosti můj djing je bezpředmětná otázka.

DK: Máš přece jenom už nějaké životní zkušenosti. (Kolik ti vlastně je? :) Co bys chtěl našim mladším čtenářům poradit?
JK: Je mi 31, ale necítím, že bych chtěl rozdávat rady. V našem rozhovoru jsou mé pohledy na různé věci a každý si z nich může vzít to co potřebuje


Díky za rozhovor, Dan Kafka