Majitel Studia 54 Martin "Enrico" Boháček: Jednou za čas nás navštíví každý

Pro další vydání svých profilových rozhovorů jsem si tě, Martine, vybral z několika důvodů. Jednak při příležitosti pátých narozenin party Steam, která našla útočiště na Občanské plovárně a kde budeš vystupovat jako jeden z pozvaných hostů a potom, že jako osobnost máš v téhle rubrice svoje místo a já se na povídání s tebou těším jako malej z jara už pár roků. Ve světle posledních událostí se to výtečně hodí, ale o tom později. Co o tobě tedy hned v úvodu? Pomůžeš mi trošku?

Co se týče fyzických vlastností, tak jsem člověk jako ty, Juki. Mám dvě oči, dvě ruce a nohy taky. I když, ty se zdáš už nějakou dobu jednonohej, ale to jsi asi zaregistroval...

To máš pravdu, nedávno jsem si zrovna říkal, že to ustavičně zrušený koleno by stálo za návštěvu ortopeda. Já to člověče, ale nějak stále nestíhám. Než se dostanu do ordinace, už mám zase berle, protože slítnu z nějaké stěny nebo jedoucího náklaďáku. O mně, ale tenhle rozhovor nebude, že ne?

Hehe, to ne. Čtenáře Techno.cz myslím spíš zajímá, jakej je Martin Boháček uvnitř, co?

Přesně. Tedy, jaký je DJ Enrico vlastně člověk?

Začnu teda tradičně, aby v tom nebyl nepořádek. Je mi třicet dva let a blíží se mi "kristova léta". Sám to moc neřeším, protože od pětadvaceti to neuvěřitelně rychle uteklo a navíc jsem ateista. I když, jestli byl Ježíšek v tomhle věku rozumnější, tak to všema deseti beru. Jsem ve znamení štíra a mentálně si ten věkový posun ani moc neuvědomuju. Je to hodně individuální, ale obecně si myslím, že kluci prostě dospívají trochu později. Závisí na okolnostech, na dětství třeba.

Od dětství bych se odpíchnul, jestli dovolíš. Jaké jsi ho měl ty? Pocházíš z Prahy?

Jsem rozený Pražák, původem z Vršovic. Jestli se chceš zeptat komu fandím, tak jsem samozřejmě Bohemák! Tys dlouho fandil Slávce, tak bacha, abych ti nepropíchnul kolo (smích) Ne, vážně, Slávii samozřejmě fandím taky, primárně v hokeji. Jako malej kluk jsem, ale chodil do Ďolíčku na Panenku a pamatuju si mistrovskej titul. Klokani jsou super. Celý to bylo super.

Před chvílí ses zatvářil trochu kysele, čím to?

Otázka dětství je hodně záludná věc a mně se na ní těžko odpovídá. Ale do rozhovoru to patří, takže to zkusím. Víš jak, byl jsem zdravej kluk, měl jsem kde složit hlavu a hladem jsem netrpěl. Už jen z tohoto důvodu si myslím, že jsem měl štěstí a relativně dobré dětství. Nějaká traumata si nesu, ale to je dost intimní a nechtěj, abych se hned začal červenat. Jinak jsem osm let zpíval jako sólista a často také ve sboru. Můj otec byl poměrně známý muzikant, takže kvartýr byl plný nástrojů. I když jsem z hudebnické rodiny, mě to v tom klasickém slova smyslu moc nebralo a spíš jsem viděl diskotéky a podobné věci.

Když už mluvíme hned zkraje o muzice, co se tedy v rodině plné kytar poslouchalo? Jaká hudba kolem tebe v dětství byla?

To bylo hodně různý. Od Beatles po Rolling Stones. Hlavně bigbeat. Díky tomu, že můj o rok a půl starší brácha začal hrát taky, bylo toho na mě v určitých dobách možná i trošku moc. S tátou měli v jeden čas v bytě například dvacet kytar najednou. Každopádně já jsem zpíval. Ve sboru, kde bylo skoro čtyřicet holek a já jediný kluk. Co ti budu povídat, byla to velká škola života. První dva tři – roky jsem byl totální ucho a všechny si mě dost dávaly. Ale potom se to zlomilo a divil jsem se, jaký holky ve skutečnosti vlastně jsou. Došlo mi, že všechny nejsou až tak špatný, jak si kluci kolem té páté třídy mysleli. Zjistil jsem, že holky jsou vlastně hrozně fajn. Naučily mě hodně věcí. Hlavně to, co vlastně ženský od kluků chtěj (smích).

Můžu se ještě vrátit k tvýmu tátovi, Martine? Zajímá mě, jestli tě v té době brával na koncerty a tak… Prostě mezi lidi z branže.

To víš, že jo! Pamatuju si na koncerty s Vondráčkovou v Lucerně, zkoušky s Neckářem v hudebním divadle Karlín, na akce s Kollerem, Semelkou…Dokonce jsem jako malej capart hrál v hudebním klipu, Atlantida se jmenoval. Dostal jsem za to celých dvanáct set, což v té době byl fakt peníz. No, abych to shrnul, hudební začátky jsem víceméně nabral tady.

Bigbeat a období komunistického totalitního režimu nejsou dva zrovna kompatibilní pojmy. Odrážela se realita mimo hudební pódia na vašem životě nějak?

Hodně. Táta mě vychovával podle svých pravidel a dával mi číst knížky ze své knihovny. A díky tomu jsem měl problémy už na základce. Třeba kvůli tomu, že jsem v dějepise tvrdil, že Plzeň osvobodili Američani. Táta musel chodit do školy, kdekdo si na mě stěžoval a šlo to až k rodičům spolužáků. Funkcionářům ve straně pochopitelně. Bráška byl šprt, vzorový žák Boháček co vyhrával matematický olympiády. Já byl přesně naopak. Sígr a černá ovce.

Po základní škole a počítám-li správně období revoluce, jsi předpokládám pokračoval ve studiu. Kam ses hlásil a jak to nakonec dopadlo?

Podal jsem přihlášku na hudební konzervatoř, kam se do stejného ročníku hlásilo asi čtyři tisíce lidí, včetně syna už zmíněného Neckáře, dcery Zkarlantové. Nikdo z nás se nedostal, protože otevírali jen jednu třídu, což nebylo víc než třicet lidí. Vybral jsem si tedy učňák a práci se dřevem, abych nějak využil rok smysluplně a nemusel dělat s maltou nebo v řeznictví. Jenže rok před tím proběhl převrat a já během toho roku objevil sílu peněz. Začal jsem jezdit do Turecka a vozit koberce, oblečení a cigarety. To byl ten moment, který to ve mně zlomil. Podmínky na škole vábně nevypadaly a potřeboval jsem se postarat sám o sebe. První, druhá a třetí vydělaná tisícovka, studující kamarádi, kteří nic neměli a nejistota doby, kdy nikdo nevěděl, co bude, rozhodla o mé dalším směrování.

Tedy podnikání, dá-li se to tak nazvat. 

A kdyby se to tu nezměnilo, stoprocentně bych brzy emigroval. Chodil jsem demonstrovat a bylo mi jasné, že pokud to nevyjde, utekl bych nebo skončil ve vězení.

Vraťme se k muzice. Rodina tě ovlivnila hudebně poměrně významným způsobem, zajímal ses o hudbu také sám?

No jasně! Začaly mě chytat dneska klasické věci jako Duran Duran, prostě věci, kde se objevovala elektronika. Mě kytary už nebavily a cítil jsem to trošku jako hudbu staré generace. A já už z podstaty malého rebela hledal úplně něco jiného.

Co Depešáci třeba?

Hech, jo těma jsem taky prošel. Nicméně nikdy jsem se nestal vysloveně depešákem či skejťákem nebo tak, přirozeně jsem nějak cítil, že trendy jsou dost pomíjivé. Prostě jsem se nechtěl škatulkovat. Poslouchal jsem hudbu, která se mi líbila a chodil mezi partičky, ve kterých mi bylo dobře. Ať to byli anarchisti, lidi z diskoték nebo odjinud. Jak se říká - "napříč spektrem".

Na jakých místech jste se scházeli?

Kolem šestnácti let to byly první diskotéky jako Palladium, Discobolos v Ládví, nebo později Radost. To jsou pro mě určité milníky, které mě hodně ovlivnily. A ta Radost naprosto zásadně. Už ti určitě někdo zavzpomínal na chvíle, kdy jsi kvůli návalu neměl šanci se dostat dovnitř v normální pracovní den. Hráli tam pomalu vycházející hvězdy jako Paul Van Dyk, Carl Cox a podobně. Jak to tedy vypadalo: chodil jsem na mejdany, vedl nezřízený život plný malých aférek. Hraní skořápek, prodávání ruských čepic…no to je jedno. Postupem času jsem začal hrát jako diskžokej, třeba ve vršovickém Vikingu pro padesát lidí. Zajímavé, ale bylo, že tam měl jeden kolega gramofony. Podotýkám, že mi bylo zhruba těch sedmnáct a staré Tesly 450 ve dřevě s malým kolečkem na dnes směšnou regulaci rychlosti mi otevíraly nový svět. Tam jsem také našel svojí lásku k vinylovým deskám, jejichž sbírka mi dnes doma činí přes čtyři tisíce kusů. A jsem si jistý, že i kdybych přestal hrát jako DJ, budu desky sbírat dál. Každá z nich mi připomene část mého života. Něco jako kronika.

Jaký máš vztah k CéDéčkům?

Nijaký. CD pro mě nemají valnou hodnotu. Mraky jedniček a nul, které nejsou vidět. Navíc miluju to praskání na deskách. Písnička na desce je prostě nejhmatatelnější ze všech forem, co znám.

Na gramcích se dalo hrát i v Music Parku nad náměstím Míru, ne?

Dneska se to jmenuje Retro Music Hall a já jsem tam v té době vyhrál konkurz na diskžokeje. Bez přeháňky se dá říct, že to byla nejlepší diskoška u nás. Podnik na úrovni, kde už před dvanácti lety byl plnobarevný laser, gramce Technics. Hráli jsme tam všechno, od černé muziky až po house. Ten jsme jeli hlavně ráno, kdy k nám na toto konto chodili lidi vracející se z Radosti. Zhruba po roce a půl jsem se dostal na pozici hlavního DJe a začal hodně nakupovat nové desky a podílet se na dramaturgii. Jezdil jsem do Německa, jezdil jsem na Zámecké schody za Aiffelem a Rosťou Kejmanem. Hodně se hrálo z CéDéček, ale já se prostě držel desek, ty mi seděly mnohem víc.

Nakonec to bylo dobře, protože umění práce s deskami a zkušenosti s mixováním černé muziky se zúročily. Na tohle jsem se upřímně hrozně těšil. Stručně a jednoduše: Projekt Lucifer.

Mazec! Hehe, nemůžeme tuhle kapitolu přeskočit?

Blázníš? Zlato, pojď na to, ať to stojí za to!… To nemůžem ignorovat přece, uznáš sám…

No tak teda jo. Zlato, pojď na to… Já budu pokračovat chronologicky, ať se v tom čtenáři neztratí. Po čase jsem skončil v Music Parku, protože mě tížila ponorková nemoc a navíc, já vždy potřebuju jakýsi pocit, že se mám kam vyvíjet. Na tom místě to už nešlo, bylo to jednoduše moc. Přemigroval jsem tedy do luxusního podniku v Karlových Varech, který se jmenoval Callypso a nabízel mi skvělé finanční podmínky. I tak jsem se ale chtěl pohnout. Byl jsem diskotékový DJ, možná nejlépe placený v té době. Juki, mě to tížilo, peníze v porovnání s hudbou pro mě nebyly zas tak zásadní. A tak jsem hledal dál. Nějakou cestu, kudy se vydat. No a pak jsem se dal dohromady s klukem, co svojí kariéru bohužel smutně zabil na drogách a chlastu, ale podle mého názoru patřil k nejlepším textařům u nás. Naneštěstí mrtvej, ale zato neskutečnej talent. Hitovou písničku „Zlato, pojď na to.. napsal na cár za dvě hodiny a Lucifer prorazil. Určitě si pamatuješ na dvojku MC Erik a Barbara. Erik produkoval hudbu, takže jsme se začali spolupracovat a jenom singlů se prodalo přes sedm tisíc kusů. Začali jsme dělat LP, které se táhlo, právě z důvodu Martinových problémů. Nicméně, když už bylo hotové, šlo na trh a prodalo se ho na patnáct tisíc. Já myslím, že za podmínek, které jsme k tomu měli, super úspěch. Hrálo se všude. Na rádiích, diskotékách… Hrálo se tak moc, že jsme dokonce absolvovali vlastní turné nebo různé štace jako předkapela. Byl to úlet. Trvalo to non-stop dva roky a přežili jsme to ve zdraví. Tak tolik k Luciferovi.

Bohatě stačí. Já bych se trošku šoupnul a narazil už téma afterparty, které s tvým jménem neoddělitelně souvisí…

Pamatuju si na svojí druhou afterparty v životě, která byla v legendárním Sluníčku. A že to byl šok! Když jsem skončil produkci v Music Parku, vzal jsem pár nejlepších desek, co jsem sebou měl a vyrazil za kamarády. Když jsem se v mlze rozkoukal, všiml jsem si, že je narváno a lidi se skvěle baví. Byl to hodně velkej androš, ale kamaráde, mejdan to teda byl! Vlastně to byla první afterparty, kde jsem vystupoval jako DJ. Vidíš to, na co si nevzpomenu…(smích)

A aftrošky pokračovaly…

Pomalu, ale jistě. Přátelé mě později někdy na ránem ukecali, abych šel na akci do nějakého prostoru v Koněvově ulici. Jmenoval se Dreamnation a pocit jsem měl úplně stejný. Hráli tam příjmenou houseouvou muziku a nebyli to lidi, co se šli vysloveně dorazit po nějakém mejdanu před tím. Sedělo se, popíjelo a povídalo. Poznal jsem hodně nových příjemných lidí a přiznám se, že mě to hodně překvapilo. No a uběhly dva roky hraní po diskotékách a najednou přišla nabídka, abych se stal společníkem toho samého klubu, který jen změnil majitele a název.

Budu hádat. Dreamnation na Žižkově se přejmenoval na Studio 54?

Jak říkáš! Měl jsem našetřené nějaké peníze a říkal jsem, proč do toho nejít? Jako DJ jsem toužil mít vlastní prostor a vrážet prachy do nějakého pochybného kšeftu… Měl jsem spoustu vlastních nápadů, co by na místech, kde vystupuji, mohlo být lepší, ale nikdy jsem neměl tu moc to nějak zásadně realizovat. Ostatně, proč by měli nějací majitelé poslouchat obyčejného DJe, že? Bylo to jednoduše logické vyústění situace.

Nic ale není růžové, jak se na první pohled zdá. Brzy se objevily dost výrazné problémy…

Po čase jsem zjistil, že to místo má vlastně společníků osm. Byl tam strašný bordel, ten klub fungoval nějakých pět let totálně bez jakýchkoliv papírů nebo náležitostí. Z toho koukal průser jak vrata a já jsem se tedy po devíti měsících rozhodl za odstupné odejít. Po dalším půl roce to zavřeli. Probíjel jsem se tedy přes taneční party jako DJ, třeba na akcích v KC Karlov a hlavou mi pořád vrtala myšlenka vlastního klubíku. Jak jsem viděl ostatní místa, tak jsem samozřejmě měl pocit, že to dokážu provozovat mnohem lépe. No a osud tomu chtěl, že jsem se znovu potkal se svým bývalým společníkem Marcelem, který měl podobný záměr. A bylo to.

Nejdříve, ale bylo nutné najít prostor v nějaké vhodné lokalitě, ne?

To ano. Začali jsme tím, že jsme hledali místo. Možností bylo hodně, ale nejzajímavější byla ta v Hybernské ulici. Stál jsem tam v ušmudlané vinárně a říkal si: tak to jde, tak tady by byl naprosto super klub, který chci. A koukej na to, dneska je to sedm let a Studio 54 jede naplno.

Ono to místo je hlavně hodně atypické a myslím, že když tam někdo zavítá poprvé, nestačí se divit… Nemyslíš?

Vím na co narážíš a nejednou jsme se na tohle téma spolu dostali do křížku. Je tedy důležité, a je dobře, že jsi to načal, že na námitky typu: hrozné záchody, špína nahoře a tak, mají jeden společný pilíř. Totiž to, že ač o tyto prostory od začátku bojuji, bohužel hospodu v přízemí a tahle konkrétní místa bohužel já neprovozuji. Kdybych je měl k dispozici, udělám tam internetovou kavárnu, pizzerii, cokoliv, co je lepší než tohle. Já s tímhle prostorem, ale bohužel disponovat nemůžu. Kritiku na svou adresu znám podrobně, ale tahle konkrétně mě mrzí nejvíc.

Není to jen o tom, samotná lokace mezi Hlavním a Masarykovým nádražím sama o sobě svádí různé živly a vůbec tvory k pohledání… To je prostě fakt.

Souhlasím. Ale přesto je to Praha 1 a nájem je tam naprosto šílenej. Ale vezmi si to z druhé strany. Ležíme na Bulharu a spojnici Prahy se Žižkovem. S lidmi, co chodí okolo my nic neuděláme, každopádně k nám chodí společnost z kruhů velkého byznysu, módy, umění…i normálních kluberů. Víš to sám a navíc je to prostředí, kde se můžou bavit jak chtějí a nehrozí jim útok ze strany bulváru nebo tak. Jednou za čas nás navštíví každý a přitom se nemusí bát ztráty kreditu nebo tak…

Teď mě přivádíš na myšlenku porovnání afterpodniků jako takových. Vlastně kromě Le Clanu, který má i tak naprosto odlišnou klientelu, není v Praze přímé konkurence. Není to tak? Ačkoliv pokusů bylo požehnaně…

Hodně lidí často tvrdí, že Le Clan je naše konkurence. Já si to nemyslím. Le Clan navštěvuji a právě to, že jsme úplně jiná místa s jinými návštěvníky a koncepcí nám dovoluje fungovat vedle sebe takovou dobu. Klubů jako my vzniklo po našem úspěchu opravdu hodně. Bylo jich tak deset, dvanáct. Nebudu jmenovat. A žádný se neuchytil. A vidíš, teď jsme se obchvatem dostali zase k tomu samému. Totiž k lokalitě, ta nám, ať se to nezdá, hodně pomáhá. Blízko ke všemu a zároveň parádní zašívárna. No ne?

Těžko ti teď můžu kontrovat, ale máš svým způsobem pravdu, je to jako dvě strany mince. Jak to máte s hlukem? Studio 54 se zdá být v činžovním domě.

Bez problémů. Kolem jsou samé kanceláře, jsme v suterénu a to nám dovoluje jet muziku hodně nahlas. Což my jedeme. Je to jednoduchý, i když se to zdá kontraproduktivní, ty pozitiva pro afterklub jasně převažují.

Myslíš, že to prostředí a podivné existence kolem vyřeší plánovaná rekonstrukce Hlaváku a přestavba Masaryčky?

Myslím, že určitě ne, spíše naopak. Tyhle zásahy ty zóny jenom posunou blíže k nám. Koukáme jistě i po dalších místech, ale pokud něco takového podnikneme, už to nebude Studio 54.

Když se podívám na letáček, který jsi přinesl, vidím vytištěný program Studia 54. Hledáte pro dramaturgii inspiraci jinde nebo odráží čistě vaši představu?

Stoprocentně si jedeme svoje. Náš koncept je dávat šanci novým jménům. Těm, o nichž si myslíme, že jsou perspektivní. U nás neuvidíš žádná velká jména a spíš si vychováváme vlastní generaci DJs. A ujišťuju tě, že žádné velké peníze u nás nevydělají. A mám radost, protože jsou to lidi, co to dělají velkou měrou pro muziku. Navíc: kdy jsi byl naposledy na akci, kde tě opravdu bavila nějaká velká hvězda?

Aktivity lidí sdružených kolem Studia 54 už před nějakou dobou překročily hranice vlastního klubu jako takového. Putovní akce, pódia na velkých festivalech… To přece vyžaduje kvantum práce…

Už to dávno není jenom název klubu, ale značka jako taková. Je to také booking, vlastní noc Studio Stars a podobně. Asi teď bude místě poděkovat všem, kteří se na tom podílejí, včetně klubů, kde máme možnost hostovat. Nečekali jsme, že to bude mít takový úspěch. Na druhou stranu je to dost vysilující, protože hrát a dělat zábavu v takovém rozměru je dost náročné. Mimoto děláme jednou, dvakrát do roka větší akce jako jsou afterparty na Mácháči, kde budeme i letos na Bílém kameni, nebo stage na openairech. Jako byly Creamfields či letošní Cosmic Trip.

Želízko v ohni. Já osobně jsem se tohoto festivalu neúčastnil, ale mediální obraz i názory mých přátel tvrdí, že to byl průšvih. Vy jste tam měli vlastní stage: máš podobný názor? 

Takže Cosmic Trip. Agentura Clear Vision změnila podmínky snad šestkrát během dvou měsíců. Po čase jsem si na jednání poprvé v životě začal nosit diktafon a všechno si nahrávat, aby mi nemohli za dva dny tvrdit něco úplně jiného, než na čem jsme se domluvili. Nazval bych to nehorázně nekorektním a amatérským jednáním.

Co se tedy stalo konkrétně?

Problémy s naší stageí byly už od začátku. Původně jsme měli mít celé pódium ve vlastní režii. Dva bary, z čeho by se část poplatila a následující tržbu v klubu z návštěvníků, kteří by dorazili na afterparty. Vize byla dohonit náklady tak, abychom byli alespoň na nule. Stage na Creamfields jsme velice výrazně dotovali, ale stále jsme to mohli počítat jako efektivní výdaj na reklamu. S Clear Vision to bylo dost náročné, protože jim se zřejmě zdála být naše stage dostatečně kvalitní, aby mohla být konkurentem té hlavní. To si nemohli dovolit. Z jejich rozhodnutí nám tedy vzali možnost produkovat si vlastní stage s tím, že oni se o to postarají sami. Všechno se zredukovalo a oni se mezi našimi zády dohodli i na zmenšení pódia, tak, aby se tam nevešli lidi. To byl první problém. Začali jsme se tedy hádat o centimetry a chtěli toho nechat, ale myslím že by to neprospělo nikomu. Dostali jsme i jiný zvuk…I když horší, stále se s ním dalo pracovat a udělat mejdan. Jenže architektura prostoru byla tak neuvěřitelně hloupá, že zvuk se překrýval kvůli blízkosti stageí. A co je největší prasárna, náš zvukař dostal z produkce pokyn, aby hrál potichu, dokud neskončí vystoupení jinde. Proč nás tam tedy chtěli? Vždyť je to úplně postavené na hlavu! Myslím, že Clear Vision v tomto složení nebude fungovat příliš dlouho. Kdyby nám nepomáhal Dejfff z jejich týmu, vůbec do toho nejdeme. Prostě za problémy, které vznikly, včetně nezvládnutí průtrže mračen, neneseme odpovědnost.

Jak vnímáš promotérské prostředí u nás obecně?

Kolem a kolem, když si to tak vezmeš, tak lidi, kteří byli bráni jako synonymum špatných komunikačních vztahů, jako je Aleš Bleha či Jirka Pokorný, zjistíš, že je to často jejich obrana proti tomu, co se tady děje. Protože….když to srovnáš, komunikace s nimi v porovnání s dříve zmíněnou agenturou je naprosto profesionální. Ale pokud se chceš zeptat na to, s kým se mi spolupracuje naprosto nejlíp, tak je to agentura United Music. Je to dobré spojení českého přístupu k mejdanům skrze Martina Kučeru, Ondry i Lenky a západního způsobu chování v byznysu v čele s Ankem z Holandska. Tahle kombinace dělá z UM minimálně zajímavou agenturu s dlouhodobým plánem, kdy počítají s reálným ziskem stále ještě v budoucnosti…

Stejná otázka, ale z jiného soudku. Jak vnímáš novináře a jejich kvalitu na taneční scéně?

Myslím že novináři u nás v některých případech obzvlášť v minulých letech nezvládli objektivitu. Můj osobní názor, že nestrannost je alfou i omegou této branže byl založený na negativních zkušenostech z dřívějších dob. Připadalo mi že visačku "tisk" si mohl dát na krk každý, co chtěl zadarmo na párty. Poslední dobou jsem poměrně spokojený, kvalita novinářů  stoupá spolu s růstem a komercionalizací. Já vlastně ani tak moc novinářů z této scény neznám. Mám-li ti z hlavy říct tři známé noviňáky, tak vzpomenu Štěpána Dlouhého a Pavla Eichlera nebo Aleše Blehu. A minimálně o dvou z těch tří si myslím, že aktivity okolo  devalvujou jejich novinářské schopnosti. Ševče, drž se svého kopyta, nebo tak nějak to je, ne?

Ještě než se dostaneme do finále, je tu jedna věc na kterou bychom neměli zapomenout. Tvůj rozchod s Marcelem, coby společníkem Studia 54. K čemu mezi vámi dvěma došlo?

Byli jsme spolu několik plodných i méně plodných let. Asi šest let. No a za těch šest let jsme si prožili něco jako malé manželství. Já očekával malinko něco jiného a on asi také. Myslím, že nejvážnější důvody našeho rozchodu byly, že jsme měli každý jiný názor na práci kolem klubu. To, že odešel tak trochu natruc a myslel si, že se bez něj neobejdeme, trochu překvapilo i mě, ale jak vidíš, bude to za měsíc rok a my jsme za tu dobu urazili kus cesty. Dál o tom ze mě nedostaneš ani slovo, protože by to nebylo fér se tady o Marcelovi bavit, když tu není. Co prát trochu jiné prádlo?

Jak tedy v současné chvíli tým kolem Studia vypadá? Zmínit musíme třeba Pavla Koudelku vulgo DJe Raju, který se stará o produkci…

Nezmínit Pavla Koudelku by asi skutečně nešlo. Je součástí Studio54 crew už od jeho znovuotevření a je vlastně taková šedá eminence. Funguje jako hlavní produkční klubu a za víc jak deset let na křídlech taneční scény ví, co a jak. Ve spoustě případů se mnou nesouhlasí a já zase s ním, ale vždy se nakonec dohodneme a uznáme silnější argumenty toho druhého. Nemám zájem pracovat s někým, kdo jen hloupě přitakává všem mým vizím. Mám raději trochu progresivnější styl, kdy si i svůj "perfektní" nápad musím kolikrát obhájit před někým,  kdo tomu rozumí a naopak. Protože dokážu-li obhájit svůj názor před Pavlem, pak je velká pravděpodobnost, že obstojí i na veřejnosti. Studio 54 není "one-man show" a je tam spousta práce, kterou bych ani já s Pavlem sám nezvládl. Jmenovat dvě, tři jména by nebylo správné, ale největší zásluhu na chodu klubu mají hlavně naši DJs, protože dobrá muzika byla a bude ve Studiu 54 vždy na prvním místě.

Dobrá. Pojďme pomalu do závěru. Life-style a Martin Boháček. Jak žiješ, když zrovna netočíš vinyly či neorganizuješ party?

Mám nejlepší holku na světě, hodnýho minipsa, svobodu a miluji rychlá auta. To je, ale asi, jak tak koukám hodně stručný a neprojde to, viď?

Neprojde.

No dobrá, zkusím to trochu rozebrat. Moje holka Péťa je ve znamení rybičky a je  pro mě tou nej! Nechtěl bych na ní nic měnit. Mini-psík co máme je naprosto úžasný tvor, je to rváč, bojové plemeno. Někdy z ní jde strach, jmenuje se Kimi a je zběsile rychlá jak pilot F1 Kimi Raikonen, který se jmenuje jako ona. No a jako každej Yorksheer je i dostatečně skladná a tak s námi hodně cestuje po světě. A to se zase dostáváme k té svobodě, protože jestli je pro mě něco svoboda, tak je to cestování odkudkoliv kamkoliv. Rád cestuju, poznávám nové země a lidi. Pomáhá mi to dost chápat různé mentality různých národů. Vůbec, svoboda je pro mě asi vším. Mám dojem že si to neuvědomují lidé, co stále na něco nadávají, ale přitom nejdou ani k volbám. Odmítám se například bavit o politice s někým, kdo nevolí. Jak řekl Kocáb, lidi brzy zapomínaj...No a autíčka to je takový můj celoživotní úděl. Mám rád rychlá a bezpečná auta v dobrém technickém stavu a řeknu ti, že dát si takhle tři, čtyři okruhy třeba v Brně v autě je ten největší relax, co snad existuje. Ve Studiu máme dvě reklamní auta Mini Cooper.  Dlouho mě nějaké auto nebavilo, jako tahle prdítka, ovečky v rouše beránčím. Malé, hbité a pekelně rychlé. A co mě na nich bere je ten fakt, že když potřebuješ přejet z pruhu do pruhu, nebo vyjíždíš na hlavní, tak tě vždy někdo rád pustí a tak vůbec se na tebe všichni smějou, protože Mini navozují dobrou náladu. A to se mi líbí, protože jsem věčný optimista.