Robin Mikušiak: Nebuďte stádo

Robine, ty patříš mezi další ze skupiny lidí, kteří jsou původem z jihu naší republiky a na taneční scéně patří k poměrně velice dobře známým obličejům. Vlastně od počátku naší malé taneční scény se věnuješ organizování akcí, mnozí si určitě vzpomenou na sérii párty Explosion či legendární klub Max Territory. Já myslím, že po Michaelu Burianovi dozrál čas a je na místě představit v profilovém rozhovoru i tebe. Tedy, co jsi vlastně zač?

Narodil jsem se v Písku a je mi pětatřicet let. Dělal jsem dvě střední školy, protože po gymplu jsem se snažil udělat přijímací zkoušky na vysokou, bohužel neúspěšně. Konkrétně to byly práva a filosofie, obor etnografie a folkloristika. Bylo to celkem vtipný, když jsem viděl, jací lidé se mnou u toho řízení jsou, hned mi bylo jasné, že to pro mě asi nebude to pravé ořechové. Hodně to šlo s tou vojnou, takže do školy jsem šel přece jen znovu. Na hotelovku s nástavbou - mám tak dvě maturity. Tohle jsem absolvoval v Praze. I když do hlavního města stále jezdím, celý život jsem vydržel na jihu Čech a musím říct, že mi to maximálně vyhovuje, život tam mám prostě jednodušší.



Aby čtenáři lépe pochopili osobnost našich hostů, mám obvykle ve zvyku ptát se na rodinu. Jakou jsi měl rodinu ty?

Jsem jedináček a rodinu mám úplně obyčejnou. Teda, jak se to vezme. Maminka pocházela z kapitalistické rodiny a pracovala nejvíc v kanceláři. Její otec měl zubařskou praxi, a když přišel vítězný říjen, všechno mu vzali. Babička pracovala pro Jana Masaryka, uměla sedm jazyků, když přišli komunisté, skončila jako dělník v továrně. No a můj táta je paradoxně voják z povolání. Původem Slovák, který maminku potkal v Písku a už s ní zůstal. Nebyl to ale voják - komunista, ale člověk, který svůj obor vždycky neuvěřitelně miloval. Dodnes se pyšní tím, že se mu nikdo z posádky nezastřelil, což se v době totality mezi odvedenci normálně dělo. Ale abych to shrnul, byli jsme obyčejná rodina. Byl jsem sice jedináček a měl díky tomu celkem dost movitých statků, na druhou stranu mě nerozmazlovali a třeba z diskotéky jsem musel striktně domů v daný čas. Díky bohu za to, nesklouznul jsem tak do nějaké obrovské kalby, jako hodně mých kamarádů.

Profesionální voják je pro hodně lidí, s nimiž mluvím, bizarní povolání. Schválně, co se tak poslouchá v rodině s vojákem? Vzpomeneš si?

Vesměs to, co šlo v televizi. Kvalitativně mě tak rodina nikdy moc ovlivňovat nemohla. Byli to spíš učitelé a kamarádi. Já míval samé jedničky, zato lidi kolem mě, moji přátelé, byli dost ujetí pankáči. Takže na konci základky jsem sice muziku moc nevnímal, ale na gymplu to byly novoromatický věci. Visage, Ultravox, Duran Duran a tak. Později mě drželi U2 dost dlouho a pak přišel neuvěřitelný skok: party a taneční scéna.

S Míšou Burianem jsme si povídali o stejném regionu poměrně nedávno, jaké subkultury se v té době na jihu fungovali nejvíce? Myslím v období, když jsi nastoupil na první střední školu…

Celá republika byla jakoby rozdělená do několika směrů: Depešáci, pankáči, metalisti a ti, co chodívali na diskotéky. Moc akcí nebylo, takže právě na nich se ve finále stejně všichni scházeli nejčastěji. Samozřejmě to bylo legrační, všechno se to tam samozřejmě porvalo. Ale pokud je řeč o mně, tak já jsem chodíval tam a taky na rockové zábavy do okolí.

A jak ses oblékal? Měl jsi vlasy?

Hehe, jo, měl! Asi do třiadvaceti jsem nosil těžký boty, křivák a dlouhý vlasy. Sister of Mercy byli totiž taky moje oblíbená kapela.



Mluvil jsi o rozvrstvení mladých lidí podle stylů, pověz, kam se nejčastěji konkrétně chodívalo?

My jsme především hodně jezdívali. Jezdili jsme do Budějic, Strakonic a Tábora. Možná si někdo vzpomene na rockový klub Lucerna v Českých Budějovicích, který byl na tu dobu podle mého názoru celkem dobře dělaný. Koncerty byly všude možně po okolí, ale asi bych neměl zapomenout na kluby New York a později Ministry of Sound v Táboře. To byl klubík udělaný z bývalého atomového krytu a jednou za čas tam byly taneční párty. Tenkrát se to žánrově a stylově moc nerozlišovalo, takže to byl takový mišmaš. A povím ti, pro mě to byl šok, úplně něco jiného, Najednou jsi viděl úplně jiné lidi, jinou kulturu a novou komunikaci. Mě nové věci vždycky bavily a tohle byl jednoduše jiný svět. Bylo to tak silné, že jsem to nechtěl přenášet dál a nechával si tyhle objevy pro sebe. Snažil jsem se, aby to věděli jen nejbližší.

Když už jsi narazil tu taneční scénu, předpokládám, že ses později začal objevovat i v Praze, není to tak?

No jasně, že je (smích). To už šlo všechno hrozně rychle. Diskobolos, Slováč a Ládví. Bavilo mě potkávat známé, protože to byly hrozně zvláštní osobnosti. A nejlepší bylo, že se jednalo o fakt pestrou směsku lidí, kteří by spolu jinde zdánlivě vůbec nemluvili. Potkal jsi lidi v sakách - cizince pracující v Praze a již znalé taneční hudby, potkal jsi režiséra Ondříčka, pankáče Hoška, lidi od Sebastiens...

Ještě než se posuneme dál, přeci jen jsi ročník sedmdesát dva a prožil sis sametovou revoluci. Jaká byla v Písku?

Na to si pamatuju hrozně dobře. Byl jsem na gymplu ve čtvrťáku. My jsme během sametovky jezdili na demonstrace a doma v Písku množili letáky a běhali po školách. Zajímavý období, určitě.

Dobrá. Robin Mikušiak a jeho role v budování taneční scény v Čechách. Zní to blbě, já vím, ale stejně… Jak to bylo?

Jak jsem říkal, měl jsem už nějaké zkušenosti z jihu a z Prahy. Moje vlastní aktivity se rozjely zhruba paralelně s prvními Hostomicemi - akcí, která byla předzvěstí pozdějších Czechteků. Oproti tomu, co jsem znal, to bylo zase něco nového, jiného do té míry, že jsem se neubránil fascinaci. Absolutně jsem nechápal, co se tam dělo a týden potom jsme s kamarády diskutovali, jak to bylo krásně jednoduché a v pohodě. No a tady se vlastně vzal ten nápad. Udělat si vlastní párty. Tady byl položen základ Free Production. Mě ty lidé kolem tak strašně bavili, že to nešlo jinak. Hodně z nich se bohužel totálně ukalilo, ale to je jiný příběh…



Jestli správně počítám, první akce jako Free Production se tedy daly do pohybu kolem roku devadesát čtyři, pět…

Byli jsme na to čtyři kamarádi a pár spolupracovníků. Jelikož jsem vždycky tvrdil, že party potřebuje super místo, aby byla dobrá, našli jsme Holešickou tvrz u Orlické přehrady. Domluvili jsme se s majitelem a mně se dokonce podařilo sehnat sponzory. Mnoho dnešních známých tváří tam tenkrát bylo a dodnes na to vzpomínají jako na jednu ze svých prvních povedených party v životě. Bidlo, Tráva, DsmackU, který ještě hrál jako DJ a nakonec i Michael Burian, Ladida, Pietro a tak… Byl to open-air a bylo to prostě moc. David Urban to jednou prohlásil za nejlepší mejdan a pro nás, pro partu obyčejnejch kluků to bylo obrovské vyznamenání. Druhá akce už nebyla tak úspěšná, protože jsme měli velké oči a hlavně lilo.
Mí společníci se mnou ještě udělali pár akcí a pak je to omrzelo. Nakonec jsem v tom zůstal sám. Dělal jsem akce hodně ovlivněné Prahou, a protože v té době už nastupovalo v regionech spíše techno, nebyly tak úspěšné, jak jsem si představoval.

To bylo období, kdy ses na dva roky odmlčel, viď?

Přesně tak a musím říct, že to pro mě bylo dobře. Dělal jsem jen soukromé mejdany v Písku a jeho okolí, kde jsem razil zase, že to musí být dobrý prostor a tak se kalilo na horolezeckých chatách, tvrzích, zámečcích a podobně. Vlastně díky tomu se objevil i legendární Živec. Mělo to úžasnou atmosféru dívat se, jak tam ti lidé kalí. Byli to striktně soukromé akce a vždycky bylo plno. Spousta lidí se tam chtělo dostat, ale nedostali. Bylo to tak trošku pro "vyvolené". Pražská parta, písecká parta a pak lidé z Budějovic a jiných koutů republiky. Neskutečný mejdany. Navíc naši top DJs tam jezdívali hrát zadarmo – jenom kvůli mejdanu. Tráva, Loutka, Tvyks, Airto, Formi, Lumír, šílenci typu Čoky… Do toho lidi kolem Roxydust. Fakt hustý. Pamatuju si, jak mi jednou DJ Loutka, který nemusí úplně domácí zvířata, vynadal za to, že ho v noci rušila moje kočka, protože asi hledala myš. Já jsem tu myš šel hledat a zjistil, že mu celý den (v noci se kalilo) házela přes hlavu obrovskou ulovenou krysu. Michal z toho byl trošku na nervy, znáte ho…

Já myslím, že od Loutky se to dalo vždycky skvěle brát a byla to zábava. Já bych teď s dovolením nakousl koncept Explosion party v Českých Budějovicích, které byly v rámci historie pro region asi nejzásadnější.

S tím souhlasím. Bylo jich tuším jedenáct a chodívaly tam necelé dva tisíce lidí, což je na jih Čech poměrně dost. Snažili jsme se to dělat, jak to šlo. Co si, ale budeme povídat, Jižní Čechy byly vždycky hrozný sedlákov. Ty akce byly obvykle dvoustageové. Ta druhá byla vždycky spíš lahůdková pro starší a pokročilé… Bylo tam vždycky dost náročné něco organizovat a já znám hodně promotérů, kteří se do toho pustili a skončili fiaskem. Já měl oproti ostatním jednu nespornou výhodu. Uměl jsem sehnat peníze. A taky na ty moje akce jezdilo dost lidí z Prahy, kteří dělali nejen atmosféru, ale i zajímavé tržby na barech…(úsměv)

Vím, že sis hodně věcí dělával od píky sám, třeba bary.

To byla jedna z věcí, díky kterým se to drželo nad vodou. Catering si vždy dělám sám. Máme super barmany, kteří jsou už zvyklí jak na taneční scénu, tak na hip hop a fakt to funguje. Lidem se prostě nechtělo platit za vstupné. Má to svoje odůvodnění. V regionu jsou totiž nejmenší příjmy, ale zato nejvíce našetřených peněz. Lidé prostě šetří a nechce se jim utrácet. To znamená, jestli mají cestovat, musí vynaložit celkem dost peněz. Když děláš akce v Pardubicích, máš tam velkou aglomeraci kolem, hodně měst odkud ti přijedou lidi. To bohužel v Jižních Čechách neplatí. Podle mého názoru je to, co se týče kultury, nejtěžší region, kde se něco dá vůbec organizovat. Mám zkušenosti, že mi díky dlouhodobé spolupráci firmy a partneři finanční prostředky poskytly, ale vždy mi řekli, že sami o tenhle kraj z komerčního hlediska příliš velký zájem nemají.



Free Production tedy po konci párty Explosion mírně změnilo směr a začalo inklinovat spíše ke sportovním akcím. Hodně adrenalinu.

A taky hiphopový věci a koncerty. Co se týče sportu, tak jsem k němu měl poměrně vždycky blízko a zase je to hodně o lidech, baví mě. Zapomenout určitě nesmíme na Slavnosti města Písku. Opodstatnění to má samozřejmě i v tom, že taneční scéna už netáhne a pro mě je „pořadatelství“ práce. Nemůžu zůstat stát na místě a čekat, že se to zlepší… A upřímně – už mě po těch 11 letech nebaví koukat na hodně „unavený“ lidi na tanečních akcích.

To je téma samo o sobě. Jednou jsi mi posílal tiskovku a celkem mě překvapilo, jak je to multižánrové. Takříkajíc, mejdan pro celou rodinu.

Dva roky se mi to dařilo celkem v pohodě, ale nakonec jsem z toho odešel, protože mě kolegové vyštípali.

To mi nezní vůbec dobře, co se odehrálo?

Protože jsem si otevřel hubu s tím, že nemůžu pracovat s lidmi, kteří se před akcí na náměstí ožerou a pak chodí mezi návštěvníky a chválí se, na co dostali dotace. Rok jsem tedy Slavnosti města Písku nedělal. Každopádně příští ročník dělám celý sám. Zajímavé na tom je, že Písek na to dává fakt celkem dobré peníze a hlavně máš celé město pro sebe. Stejně tak sponzoři nás podporují a tak bych z toho chtěl udělat nejlevnější letní festival příštího léta se vstupem padesát korun v předprodeji a headlinerem světového jména, třeba Kosheen. Extremní sporty, šermíři, koncert, zábava pro děti… Jednoduše pro všechny, jak si říkal…

Zajímá mě konkrétně samotná radnice. Obecně ze zkušeností slýchávám, že komunikace s úředníky je dost náročná, jak se s nimi jedná tobě?

Dřív to bylo hodně špatný, protože, když jsem chodil po městě s bílýma dredama a jezdil na víkendy do Prahy, dost místních mělo pocit, že se jen tak poflakuju a užívám si docela dobře zajištěný život. Později se to začalo měnit, protože zjistili, že i pracuju a dělám akce jinde než v Písku. Dneska už je to v pořádku a myslím, že mě celkem respektují. Ačkoliv stále platím trošku za rebela pochopitelně. Jinak grantová politika pro kulturu je v tomhle městě na hodně vysoké úrovni

Abychom nezapomněli na jednu důležitou část našeho vyprávění, Robine: Max Territory.

V restituci nám vrátili činžák a já si tam udělal Halabala cafe protože v Písku nebyl bar, kde by mě to bavilo… No a tam se děly neskutečné houseové mejdany. Pak mi chyběl klub, tak jsem udělal klub. Měli jsme prostory a dělali jsme tam klub necelý rok. Skončil zhruba na nule. Bylo to dost vysilující a dost obdivuji místní lidi, že nám to tam tolerovali. Každopádně hodně lidí na to dneska vzpomíná jako na nejlepší doby…



Ty jsou, ale už dávno za námi a máme tu Free Production a současnost. Písek prožil před pár týdny jeden z dalších tvých projektů – závody na kolech...

Byl to největší slop-style závod na horských kolech v Čechách, a zároveň nejsložitější projekt, který jsem ve svém životě dělal. Měl největší rozpočet a dalo mi neuvěřitelnou práci přesvědčit magistrát města, aby nám to povolili. Třikrát mi to zamítli a tak jsem si dal tu práci a obcházel osobně všechny radní. V práci, ve městě, doma…Řekl jsem jim, že město nechci zdemolovat a oni nakonec souhlasili s tím, že nedají ani korunu. Ta akce se neuvěřitelně povedla, stejně jako potom afterparty, kde hráli třeba United Flavour. Jinak se nám sešlo asi šest tisíc lidí, což bylo v zemi také na podobné akci poprvé. Přijelo hodně novinářů ze zahraničí a myslím, že to ve finále město hodně zviditelnilo. Všechny české televize, Extréme sport chanel, Eurosport. Kombinace sport a hudba je přesně ta, které bych se chtěl věnovat i do budoucna. Mimochodem 30. října poběží na ČT4 Sport 30-ti minutový dokument.

Pojďme pomalu do závěru a k tvému životnímu stylu. Kam se dnes chodíváš bavit, když máš čas? Navštěvuješ třeba velké halové akce typu Apokalypsa, nebo Sensation White?

Vůbec. Brno pro mě bylo vždy poněkud nepochopitelné. Byl jsem jednou, abych viděl a zažil, na Apokalypse a už to nemusím nikdy opakovat. Děti s pomalovanými obličeji a dudlíky v puse. Co to je proboha? Já tomuhle fakt nerozumím. Druhou kapitolou jsou pražské masovky. Ti návštěvníci, kteří je dnes navštěvují, jsou přesně ten typ lidí, kvůli kterým jsem já začal navštěvovat taneční akce. Prostě abych se s nimi nepotkával. Krásní, úspěšní chlapci v Replay tričkách se svými do oranžova opálenými slečnami bydlícími v 1+1 honícími "vodu" alespoň jednou za dva měsíce na trancu v T-Mobile aréně? To ne. Sensation White. Určitě super nápad, dá se na tom stavět neuvěřitelné promo. Já to respektuji, opravdu. Ale mě by prostě nikdo nedonutil obléct se do bílého jako dalších deset tisíc lidí a jít tam. Stát se členem bílého stáda bez identity. Já jsem na tohle moc velká individualita. A když se na to podíváš, z těch lidí z minula na tohle taky nikdo nechodí. A není to pouze o tom, že už mají svůj věk, děti a business. Ta dřívější komunita tohle prostě nebere. Na druhou stranu to bere chlapce ze všech okresních měst, co si o tom přečtou ve Spy a prostě dvakrát za rok vyjedou na TU akci, ačkoli absolutně neví…

Jak bys popsal posun ve vnímání taneční scény dnešních mladých lidí? Přeci jen, dnes je to úplně o něčem jiném a lidé utíkají spíše k hiphopu, emo a podobně…

Jasně. Jsou to ti, o kterých jsem mluvil teď a pak druzí a ti mi sedí víc. Ti co hledají něco jiného. Hiphop je strašně silnej. I tím že je na něj napojen business s oblečením atd. Emo podle mě za chvíli nebude, ale kytarovky se docela vrátily a stále víc se mísí s taneční scénou – na to bysme se ale měli zeptat Tvykse. Viď Ondřeji?

V rámci life - style témat se často ptám také na vztah k ostatním promotérům. Kdo je na scéně podle tebe nejprofesionálnější?

Ty bláho! No já neměl nikdy s nikým problém. Tedy vlastně jednou jo. S Alešem Blehou. To sem dokonce myslel, že po jednom telefonátu s ním skočím do auta a budu mu muset vysvětlit, jak se k sobě mají lidi slušně chovat… Jinak já jsem měl vždy nejblíž k lidem z Roxydustu. Dneska to asi vede dobře komerčně Unitedmusic, Dalin, Gabo. Jenže pro mě jsou ty jejich akce strašně stejný. Všechno super zorganizovaný, spousta světel, ledek, projekcí, ale bez ducha. Špatně se to vysvětluje, ale myslím, že se to projevuje dostatkem peněz. Kdyby se k tomu přizvalo víc kreativních lidí a dalo se jim mnohem méně peněz, tak začnou teprve vznikat nápady. Teď nejsou nuceni. Dají tam moderní techniku, spousta blikátek a těm lidem to stačí.



Fajn. Robin Mikušiak a česká média...

Naprosto bez problému. Nikdy žádnej problém. Ale asi hlavně tím, že vše platím v termínech, nikdy jsem z té naší mikro scény nic nedlužil a chovám se korektně. Nebaví mě podrazy a hraní si na mistra, když na to nemám jako spousta jiných.

Určitě ti neunikly kauzy DJe Orbitha a Beaxe, kteří se podle našich reportáží podílejí na neonacistických aktivitách. Jaký na to názor?

Hele, mě v mládí okradli cikáni snad padesátkrát. Ve dvaceti mě přepadli a bylo to normální elpéčko i se soudem. Mám na ně svůj názor, jasně. Ale probůh přeci ho nebudu ventilovat na náckovskejch stránkách a ještě tvrdit, že jsem nevěděl, co že je to za stránky. Směšný.
Beax. Pokud je tohle fakt pravda, tak je to strašně hustý a mozek mi to nebere. Ještě ke všemu ve spojení s klubem, kde dělá a kde je to o multižánrové hudbě. A kecy o nacionalismu a osudu Čechů. Tohle jsou bohužel klasický kecy takových lidí. Kurva, já chci, aby se tady střetávaly kultury, abych poznával zvyky lidí třeba ze severního pólu, a kašlu na ten náš malej zaprděnej nárůdek. Vždyť oni by tu nejradši udělali zase hranice. Jsem se nějak rozčílil!

Máš nějakou zdravici nebo vzkaz čtenářům, kteří si náš rozhovor přečtou?

Uff. Nevím. Vlastně jo. Nebuďte stádo. Koukejte, co vám promotéři slibují a když nesplní, ptejte se proč. A když neodpoví. Jděte příště jinam. Tam, kde se k vám pořadatel chová korektně. Jen tak zmizí ze scény ti, co to nedělají poctivě. A hledejte. Hledejte nové a nové věci. Netočte se v kruhu.

Tak a úplný závěr. Do jakých klubů se na jihu chodívá nejlépe kalit? Doporučil bys něco návštěvníkům regionu?

Ty mi dáváš. Strašný podpásovky! Nevím. Já posledních x let kalil převážně v Praze. Protože Praha je zlatá loď. Ale vážně. Já nevím. Klub, kde by to bylo hezký a zároveň zajímavá dramaturgie žádnej, bary taky nic moc… Je to špatný. Já to říkal. Jsme tu strašný sedláci na tom jihu. Nebo vlastně jo! Asi Paluba Soběslav. Tam se snaží, co můžou. On byl ten Tábor a jeho okolí vždy z jihu Čech nejprogresivnější…