Béla Némeshegyi: "...proč teď v XMAGu nejsem."

Juki & Dancer (Techno.cz) vs. Béla Némeshegyi (Radio1; ex-XMAG)
02.09.2003; Euforia Café

jméno: Béla Nemeshegyi
věk: 27
národnost: česká
příslušnost: maďarská
povolání: publicista, DJ


Béla bude, Béla je, jaký vlastně Béla byl?

Vzpomínám si, že ještě jako malý kluk jsem nadšeně pročítal časopisy o počítačových hrách a tvé jméno již v té době velice intenzivně registroval coby jejich přispěvatele. Některá z rubrik za níž si stál se jmenovala Pařeniště a byla ve víkendových přílohách denníku Právo...

Nebyla to rubrika a s denníkem Právo to nemělo nic společného. Šlo vlastně o elektronický časopis, který vycházel nejprve na BBS a pak i na oficiálních cédéčkách. Začalo to v době, kdy jsem chodil do druháku či třeťáku na střední škole. Vždycky jsem měl hodně blízký vztah k češtině a když si můj táta koupil první počítač, často jsme hrávali staré známé věci jako Prince of Persia. Zhruba ve stejné době vycházel časopis Excalibur. Mně se to celé hrozně líbilo a chtěl jsem tam pracovat. Na jedné výstavě, kde měli stánek. jsem je proto oslovil, ale už měli dost lidí a vůbec mě nebrali vážně. Začal jsem tedy vytvářet časopis sám pro sebe. Psal jsem si recenze a podobně. Na jedné BBS, což je něco jako web server, ovšem bez webu, :) jsem podal inzerát, že hledám spolupracovníka. Ozval se mi takový hodně podivný kluk a řekl, že vyvíjí systém pro diskmag, tedy časopis, ale v elektronické podobě.

Chápu-li správně, pustili jste se tak do tvorby snad prvního významného diskmagu u nás....

Prostě jsme udělali první číslo. Oslovil jsem pak lidi, aby nám vymysleli název. Nějaký člověk jen tak plácl ”pařeniště” a já to přijal. Vydali jsme pár dalších dílů a postupem času se náš diskmag stal hrozně známý a oblíbený. Poté mě oslovil člověk z časopisu Level, pro který jsem napsal asi dvě recenze. Netrvalo dlouho, telefonoval Andrej Anastasov z časopisu Score. Tehdy to byla naprostá špička. Uchytil jsem se tam, a psal pro ně články. V době, kdy jako přílohu začali vydávat Cdčka jsem na ně prosadil své Pařeniště. Těší mě, že vlastně dodnes vycházejí na cédéčkách u herních časopisů diskmagy, na nichž je jasně vidět, že vycházejí z Pařeniště. Mimochodem, mezi lidi, kteří nám s Pařeništěm pomáhali patří i Štěpán Dlouhý, jenž mě nyní střídá v XMAGu.

Tím, ale tvé působení v oblasti počítačových her neskončilo. V odpoledních hodinách mohou diváci dokonce sledovat pořad na České Televizi...

Jeden můj známý, šéfredaktor časopisu o herních konzolích, moderovat část herního pořadu Game Page na ČT. Časem mi nabídl spolupráci a vzhledem k tomu, že v té době jsem se již angažoval jako moderátor v rádiu, vnímal jsem to jako další krok vpřed. Působení v televizi mě mimo jiné vždy dost lákalo. Nějakou dobu jsem Game Page dělal, ale letos před prázdninami jsem pořad opustil, protože už mě nenaplňoval. Nicméně to byla pro mě cenná zkušenost.

Zastavme se na chvíli u zmiňované práci v rádiu. Stále jsi aktivní na pražském Radiu 1. Jak to vlastně celé začalo? Myslím, že pro komplexní obrázek, který si o tobě chceme udělat je to dost důležité..

Radio 1 jsem poslouchal už dávno, někdy v době, kdy jsme dělal ve Score. Tehdy jsem po nocích psal články a při tom poslouchal vysílání Jitky Ježkové. Znal jsem jí ze seriálu Nováci a měla strašně příjemný hlas, takže jsem se s ní chtěl nějak seznámit. Jednou během vysílání jsem jí zavolal, řekl co dělám a pozval jí na rozhovor. Když jsme s rozhovorem skončili, jen tak jsme se bavili a mimo jiné taky došla řeč na to, jak člověk může začít pracovat na Radiu 1. Pár dní na to jsem do Radia odeslal email a odpověděla mi Klára Nemravová, že spolupráce v případě dobrého nápadu není problém. Na chvíli jsem to pustil z hlavy, ale pak jsem se jednou odpoledne strašně nudil a napadlo mě, že je škoda, že se na R1 nemluví o počítačových hrách. Takže jsem se sebral a vyrazil do Radia s nápadem pořadu o hrách. Vedení R1 se nápad líbil a pustili mě na půl hodiny do vysílání. Jmenovalo se to 30 virtuálních minut a pilotní díl byl pro mě naprosté peklo. Zasekával jsem se a myslel, že se nic nepovedlo. Říkal jsem si, tak jo, zkušenost zajímavá, ale tohle asi dělat nemůžu. Na to přišla Lenka Wienerová (ředitelka R1... pozn. Juki) a prohlásila: ”Tak jo, od příštího týdne to můžeš dělat”.

Vím, že jsi byl na svůj pořad vždy až nezvykle dobře připravený. Scénář slovo od slova a podobně....

To ano. Tehdy jsem rozhodně nebyl sto říkat něco z patra. Tím spíš mě pak štvalo, když jsem přípravě věnoval několik hodin a Josef Sedloň, který po mě vysílal, si přišel o pět minut pozdě, sednul si k pultu a v pohodě si pouštěl CDčka. :) Říkám si: ”Kurňa, tohle bych chtěl taky dělat”. Výhodou bylo, že začínal kulturním servisem a já se vždycky modlil, aby chodil pozdě a já si ho mohl do éteru přečíst. Najednou začal chodit včas :).

Pokud se nepletu, v té době vedl rádio Jirka Neuman. Jak jsi se vůbec dostal k zájmu o hudbu jako takovou a začal se angažovat více než bežný posluchač?

Mám to štěstí, že mám o šest let staršího bráchu, který mě od malička vedl k hudbě. Dobře se znal s Kristánem Kotaracem z vydavatelství Next Era, po nocích poslouchal na rádiu Luxembourg věci jako Duran Duran, Pet Shop Boys a já, jako mladší brácha, jsem to samozřejmě hodně vnímal a ovlivnilo mě to. S vývojem času i scény jsme pak přešli na Nitzer Ebb nebo Front 242 a pak ke klubové hudbě.
Vzpomínám si, jak mi jeden kamarád ještě před R1 domluvil hostování v nějakém pořadu pro mladé lidi, který se vysílal na tehdejší Zlaté Praze. Ovšem tehdy byla Zlatá Praha rádiem pro důchodce a najednou se v pořadu Mladí hrají mladým objevil nějaký hošík a pustil babičkám do naslouchátek Voice Recognition Test od Clock DVA. Úlet. Mám pocit, že kdo to slyšel, už na tuhle frekvenci nikdy nevstoupil.
Já jsem se vždycky snažil dělat něco nového a jiného než co dělali ostatní. Možná i proto jsem na Radiu 1 po čase začal hrát čistě klubovou hudbu, a brzy se to chytlo. Samozřejmě se našla spousta lidí, která si na taneční beaty nemohla zvyknout a neměla moje vysílání ráda, ale to je tak vždycky. Málokdy dělám něco, čím se zavděčím všem.


Béla - X, aneb na tripu to nejde snadno

Dobrá. Přesuňme se pomalu k tématu, jež nás zajímá asi nejvíce. Kdy jsi začal spolupracovat s Imedia publishing, které mimo jiné vydává časopis XMAG?

Začal jsem zhruba před pěti lety. Nejdříve jsem psával o počítačových hrách, poté singly, novinky a podobně. Tehdá mě oslovil Hozna Babka, kterého šéfredaktorská práce vyčerpávala a po čase mi nabídl svojí pozici. Prý nevěděl o nikom jiném, kdo by to mohl dělat. Protože ta nabídka přišla v době, kdy se měnilo programové schéma na R1 a já už nevysílal každý den a tudíž se poohlížel po nějaké zajímavé práci, přišel jsem na pohovor, kde mi Tomáš Zilvar řekl: ”Máme ještě nějaké horké tipy, ale jsi favorit”. Nevěřil jsem moc, že to vyjde, ale vyšlo a dneska už si myslím, že žádné další tipy vůbec nebyly. :)

Stal jsi se tedy šéfredaktorem nejprodávanějšího hudebního časopisu v Čechách. V jakém stádiu vývoje časopis byl a kam se v té době ubíralo celé vydavatelství?

Ve stádiu hodně zavedém. Lidé ho prostě už znali. Já jsem ho pochopitelně dlouho sledoval už v dobách, kdy se ještě jmenoval Trip. Nejdříve to bylo děláno hodně ”na koleni” a postupem času Honza dovedl časopis na poměrně dobrou úroveň. Byla tam sice spousta chyb a věcí, které pramenily z toho, že na tak velký časopis ho dělalo hrozně málo lidí, ale zároveň tam byla dobrá atmosféra a určitá kvalita. Když jsem pak Tripmag převzal, kladl jsem hodně důraz na informace a samotnou hudbu, takže jsem rozšířil hudební recenze a novinky. Taky jsem chtěl navázat určitou komunikaci se čtenáří, a tak dostaly víc prostoru dopisy čtenářů a vznikl také komunikativnější editorial. Chyby, které v Trimagu byly se nám, myslím, podařilo odladit tak na 80 procent. Nebylo to ještě perfektní, ale poslední XMAGy už vypadaly konečně jako pořádný, profesionální časopis.

Kdybys měl charakterizovat popis práce šéredaktora časopisu o elektronické taneční hudbě, co bys nám ve stručnosti řekl?

Kromě toho, že má za úkol tahat z lidí články a rozdělovat jim práci, nejtežší je pravděpodobně vymyslet nějaké téma, které ten časopis prodá. Moje koncepce byla spíše o hudbě, než o věcech jako jsou sex a drogy. Bohužel je asi pravda, že tahle témata prodávají nejvíce. Třeba když jsme udělali onu otřesnou a hnusnou titulku s extázemi (kterou prosadil Tomáš Zilvar), prodala to skvěle. Dokonce se mě někdo ptal, cože je to tam za extázi, že tuhle ještě neměl.

Kdo měl pravomoce rozhodnout o vzhledu titulky?

Jako majitel pochopitelně Tomáš Zilvar. O drobnějších věcech jsem rozhodoval já, ale z času na čas, když byla snesitelná pauza, se tam ty drogy prostě vrazit musely. ”Sex, drogy, rock´n´roll” účinkuje. Vždyť se podívejte na taneční weby. Informací je tam podstatně míň než sexy fotek z párty.

Jakým způsobem se ti s Tomášem Zilvarem komunikovalo? Prý jste měli hodně problémů.

Já jsem si to jednoduše představoval trochu jinak. S Tomášem není úplně težké vyjít, když ho zastihneš a on se ti nějakým způsobem věnuje. Všechno ti vysvětlí a slíbí... Otázka je, do jaké míry je schopen svá slova dodržet. Když jsme měli pracovní schůzku, odcházel jsem obvykle poměrně spokojen. Ovšem skutečnost se od domluvených věcí občas dost lišila. Pramení to z toho, že Tomáš si na sebe bere hrozně moc práce a dostal se tak mimo schopnost všechno stihnout. Neumí říct stop, tohle mě vysiluje na úkor něčeho jiného.
Jednou, když ho postihla slabost z vyčerpání, převedl určité pravomoce na ostatní. To ale moc bohužel moc nefungovalo.

Hodně mě zajímají pokuty, o kterých jsem slyšel. Slyšel jsem, že zaměstnanci byli pokutováni za nezavřené dveře, kelímky a komunikace obecně byla dost vyhrocená...

Díky tomu, že Tomáš opravdu nemá čas, zapomíná na takový ten lidský prvek, který by měl být v každé firmě. Když vidíš, že firma se k tobě dobře nechová, už pak nemáš motivaci s k ní chovat dobře ani ty. Pokuty za nezavřené dveře - to je přehnané, ale třeba v případě kelímků na stolech je to pravda, ale já tohle chápal jako výchovný prvek. Jasně se řeklo, že na stolech bude čisto. Bylo to tak, že za každý kelímek se udělala čárka a peníze se pak vybraly a poslali na nějaké konto na podporu boje proti choleře. Problém je v tom, že podobných drobných nařízení bylo docela dost a když děláš třeba týden od rána do rána a snažíš se, aby byl časopis co nejlepší, a pak vám přijde do emailu pokuta za nějakou trivialitu, dřív nebo později se v tobě začne vařit krev. Nikdo neviděl, že firmě dáváš mnohem víc než někdo, kdo přijde na osm hodin denně do práce a když z ní odejde, je mu jedno, co s firmou je. A to je obrovský problém, který musí Imedia řešit, jinak z ní brzy odejde víc lidí.

Kde se tedy stala chyba? Výpověď šéfredaktora přece není žádná trivialita!

Bylo to několik věcí najednou. Základ byl asi v tom, že jedna redaktorka napsala zcela nevinně do Soutěží otázku, která se týkala firmy Nike. A zeptala se zrovna na člověka, jenž upozornil na jednu velkou chybu firmy. Neměli jsme editora, já to nezachytil a pustil do tisku. Jen upozorňuju, že takové věci by měl odfiltrovávat editor, nikoliv šéfredaktor. Ale protože editor nebyl, musel jsem to dělat já. Tedhy z toho byl velký průser a vydavatelství ztratilo hodně peněz. Část z toho jsem musel zaplatit ze svého a nebylo to zrovna málo. Takové pokuty dostávají fotbalisti ve Spartě. Ke všemu se kupily stížnosti redaktorů, byly problémy s výplatami a s Tomášem to bylo stále těžší. Jednou na poradě jsem to už nevydržel a naplno všem řekl, co si o fungování Imedia i Tomášovi myslím. Místo toho, aby to přineslo nějaké ovoce a začali jsme to řešit, jsme se s s Tomášem dostali do sporu a já odešel.

Jak jsi se k zaměstnancům choval ty? Z vyprávění známe také dost perliček...

Zajímalo by mě, jakých, protože nemám pocit, že by byly nějaké velké problémy. Co jsem musel zpočátku řešit, byly nevyjasněné kompetence. Ale po pár sporech se to vyjasnilo a byl klid. Někdo hůř snášel, že si nepotrpím na nějaké velká ”prosím”. Když je potřeba něco udělat...je to prostě potřeba udělat. Lidi jsou za to placení. Ale nakonec to taky bylo v pohodě. S autoritou jsem měl trošku problém, ale podařilo se mi to časem zvládnout.

Kam podle tvého úsudku bude směřovat nová koncepce XMAGu pod vedením Štěpána Dlouhého?

Zdá se, že to bude lacinější a podbízivější. Větší fotografie a vůbec témata, která s hudbou zas tak moc nesouvisejí. Samozřejmě dvě CDčka. Ovšem třeba se ukáže, že právě tohle lidé chtějí.


Bélovy bonbónky na závěr

OK. Co tvoje sofistikované fotografie v editorialu? Prosím tě, jaký tohle mělo význam?

Editorial prošel vývojem. Od začátku jsem chtěl, aby byl o trochu oduševnělejší než takové to ”tak jsme tu zas, lidi, to byla dobrá párty atd.”, aby promlouval ke čtenářovi a aby si ten mohl za časopisem něco konkrétního představit. Fotka tam byla právě z důvodu toho zosobnění. Aby to ale nebylo úplně suché, po prvních fotkách jsme začali fotit různá legrační fota. Trochu jsem se inspiroval rubrikou ”Čemu se směje Timo Maas” tuším v Mixmagu. Řekl jsem si, že zosobnění a zábava se dají skloubit a vyšlo z toho to, co vyšlo. Měl jsem na to docela dobré ohlasy. Aspoň lidi viděli, že si umíme udělat legraci i ze sebe.

Čemu se v nejbližším časovém horizontu hodláš věnovat ? Určitě máš teď hodně volného času.

Nic moc nedělám. Dávám si takové delší prázdniny a čekám, kde se co naskytne. V každém případě chci více hrát jako DJ. Jak víte, věnuji se garáži a 2 stepu. Jednou do měsíce mám noc Sambucca v Radosti, která se hodně rozjíždí a mám z ní upřímnou radost. Kromě toho jsem teď začal moderovat pořad Frisbee pro TV Óčko, takže doufám, že se lidi budou ve čtvrtek od 22 hodin dívat . Na Radio 1 chystáme s kamarádem pořad o urban music.

Aha, takže zase nějaká diskotéka Bélo? :)

Tak hele! O tom se teda musíme pobavit. Vždycky když mi někdo něco takového řekne, řeknu si: počkej chlape, za pár let možná budeš mluvit jinak. Já už se ve světě hudby pohybuju fakt dlouho a prošel jsem si hodně stylů. Taky jsem si říkal, jak někdo může poslouchat třeba r&b a někdy si to říkám i dneska. Jenže v každém stylu je něco dobrého a jde jen o to to najít. Ale člověk se na to musí koukat bez předsudků. Neznamená, že když Timberlake zpíval v boybandu, že jako sólový zpěvák musí být špatný. Je to hodně o tom, jak je která skladba zprodukovaná. I Mariah Carey bude znít skvěle, když ten track udělá někdo schopný.
Pro mě osobně znamená taneční hudba především vokálové věci nebo melodično. Co se týče techna, mám rád to, kterému se říká inteligentní...třeba co dělá Laurent Garnier. Když je to jenom bezmyšlenkovitá palba beatů, utíkám pryč.

A nemyslíš, že z hudby kterou presentuješ na Rádiu obrovské množství lidí doslova ”kvete”?

Samozřejmě se může stát, že leckdy překročím hranici vkusu nějakého posluchače. Konec konců, každý ji má jinde. Navíc tam opět hraje roli ten faktor předsudků. Napříkald Timberlakeova Like I Love You prostě podle mě JE dobrá skladba a není důvod ji nezahrát. Přesto jsem měl několik debat na téma - tenhle člověk si to nezaslouží, takže se hrát nemá, ať je sebelepší. Dokonce si pamatuju, že jsme kdysi tenhle problém řešili živě přímo s posluchači během vysílání. Nehrát někoho jenom protože je takový a takový je nesmysl. O to přeci nejde. Kdyby ano, nemohli bychom hrát třeba ani Goldieho nebo Paula van Dyka, kteří se jako lidé při své návštěvě u nás taky neukázali v nejlepším světle.
Nikdo si na R1 ještě před časem nedovolil pustit Craiga Davida, i MJ Cole byl pro někoho komerční (což je ale paradox, protože MJ Cole byl v té době, kdy jsem ho objevil, čistý britský underground), a dneska už zase takovou výjimkou na R1 tihle lidé nejsou.
Jestli teda z mého vysílání někdo kvete, pak to asi bude pěkně voňavá kytička. Jak si mám jinak vysvětlit to, že jsem byl už dvakrát za sebou vyhlášený druhým nejoblíbenějším Djem na R1? Po Josefovi samozřejmě. :)

V závěru se vrátíme zpět do minulosti ke kauze Tráva vs. Béla, kde si údajně dostal od Trávy přes čumák. Povíš nám svoji verzi? :)

Kolují docela barvité fámy, co vůbec se nestalo, ale ve skutečnosti to nebylo tak hrozné a šlo jen o takovou potyčku. Vzniklo to tak, že jsem do rubriky Plus mínus napsal informaci, která byla pravdivá. Totiž, že na Carlu Coxovi E.C.A trošku přetahovala a Tráva kluky je prý velice sprostě vyhodil od gramofonů. Zacházel jsem s touhle informací hodně opatrně a taky jsem to do časopisu i velmi kulantně napsal. Když se to ale Tráva dověděl, řval prý, že mě zabije a bůhví co.
V Mecce mě Tráva potkal v prostoru VIP na párty s Armandem van Heldenem. Střetli jsme se očima a jemu asi za dva kroky došlo, koho to vlastně potkal. Otočil se a začal se na mě sápat. Já jsem ho držel rukou od těla a on mě chytil pod krkem. Ptal jsem se, o co jde a odpovědí mi byla taková nepovedená rána někam na ucho. To už ho ale drželi přátelé a táhli pryč. Řešil jsem to pak s majitelem klubu Romanem Řezníčkem, který ale za takový incident v jeho klubu, odmítal nést odpovědnost, namísto toho, aby Trávu jednoduše vyhodil z klubu, tak jako to už pár lidí udělalo. Nepostavil se za mě ani Tomáš Zilvar, což je ostatně taky důvod, proč teď v XMAGu nejsem. Nebylo to nic bolestivého, spíš jen smutná zkušenost.

Juki & Dancer